Antalík Dalibor

V sobotu 26. ledna 2008 proběhlo v evangelickém kostele u Salvátora v Praze smuteční shromáždění, při němž se nejbližší rodina, přátelé, bývalí kolegové a studenti, představitelé akademické obce, duchovní i řadoví členové Českobratrské církve evangelické, stejně jako zástupci širší ekumenické veřejnosti rozloučili s emeritním profesorem Evangelické teologické fakulty Univerzity Karlovy Janem Hellerem. Již z pouhého výčtu těch, kdo se při této příležitosti sešli, je zřejmé, nakolik široké bylo působení, nasazení a celoživotní směřování jednoho z mých bývalých učitelů.

Jan Heller se narodil 22. dubna 1925 v Plzni. Vystudoval protestantské bohosloví, filosofii a češtinu v Praze a ve švýcarské Basileji. Pouhá životopisná data však nevypovídají o míře jeho erudice beze zbytku: s lehkostí sobě vlastní byl takříkajíc „doma" i v diskursu religionistiky, tzv. staré orientalistiky, semitské a klasické filologie či srovnávací lingvistiky. Byl zkrátka příslušníkem patrně poslední generace encyklopedicky vzdělaných učenců. A především, jako dítě z kantorské rodiny, byl obdařen nesporným talentem zúročovat dosažené vědomosti nejen v rámci vědecké práce, ale možná ještě výrazněji při své pedagogické činnosti na platformách oficiálních i neoficiálních a při nespočetných přednáškách, na něž byl bez ustání zván (nejen) českobratrskými sbory a spolky.

Jan Heller začal působit na někdejší Komenského evangelické bohoslovecké fakultě (současná Evangelická teologická fakulta UK) od podzimu roku 1950. Jen o několik měsíců později zde obhájil svou disertační práci Mesiášská tradice efrajimská (1951). Asistentská léta strávil výukou biblických jazyků, zprvu jako lektor hebrejštiny, k níž posléze přibyly též řečtina s latinou. Plody období, kdy setrvával na tomto postu, se staly jeho opakovaně editovaný a studenty teologie hojně užívaný Hebrejsko‑řecko‑latinsko‑český slovníček pro bohoslovce (1955; 21956; 31995) a Přehled hebrejské gramatiky (1958). Vrozené jazykové nadání ho pak přivedlo do komise, která od roku 1961 připravovala nový ekumenický překlad Bible do češtiny, dokončený v roce 1979.

V politicky uvolněnějších šedesátých letech minulého století Heller obhájil hned dvě habilitační práce. První z nich byla předložena katedře Starého zákona v roce 1963 a týkala se gramatických a sémantických ekvivalentů v hebrejském a řeckém textu křesťanského kánonu. Jmenování docentem se však díky nevoli a obstrukcím ze strany režimních úřadů vleklo ještě další tři roky. Druhé habilitační řízení v oboru tzv. teologie náboženství - pozdější religionistiky - proběhlo podstatně hladčeji, během několika měsíců: psal se totiž rok 1968. V tomto Habilitationsschriftu Heller zpracoval a předložil několik svých dřívějších studií, v nichž formuloval originální, tzv. responzivní hypotézu o původu náboženství, která se pokoušela skloubit důrazy protestantské neoortodoxie s pozicemi „pravého" křídla existencialismu. Obě práce byly v tištěné podobě zpřístupněny širší veřejnosti teprve o mnoho později, v upravené podobě. To nejzávažnější z jejich obsahu čtenář nalezne ve stati „Překladatelský postup Septuaginty" (Studie a texty II, 1978, s. 7‑53) a v monografii Vocabularium biblicum septem linguarum (2000) v případě první z nich, respektive v teoretické části pověstného Nástinu religionistiky: Uvedení do vědy o náboženstvích (s M. Mrázkem, 1988;22004) v případě spisu druhého.

Díky pilnému publikování odborných článků v němčině vzrostlo Hellerovo renomé koncem šedesátých let na mezinárodní úrovni. V roce 1966 přichází pozvání do Berlína, kde další dva roky přednáší jako hostující docent na Humboldtově univerzitě (tehdejší Německá demokratická republika) a na Kirchliche Hochschule (někdejší Západní Berlín). Úzké kontakty s akademickými a církevními kruhy v této tradičně protestantské zemi pak udržuje prakticky až do smrti. Kromě spolupráce s berlínskou Biblickou společností na vydávání edice «Altes Testament mit Erklärungen», tedy komentářové řady ke Starému zákonu, a dalších desítek německy psaných článků o tom svědčí i několik Hellerových monografií publikovaných místními nakladatelstvími: Der tschechische Alttestamentler S. Daněk (1885‑1946) (1968), An der Quelle des Lebens (1988), Von der Schrift zum Wort (1990) a další.

Po návratu z Berlína se na Komenského evangelické bohoslovecké fakultě ujal vedení katedry religionistiky, nejprve jako docent, od roku 1970 jako profesor. Nadlouho se tak stal jediným vysokoškolským religionistou v celém Československu, který byl do funkce oficiálně jmenován soudobými, rozvíjení daného oboru v nemarxistickém duchu nepřejícími úřady. Kromě všeobecné teorie náboženství se v tuto chvíli začal hlouběji obírat náboženskými kulturami starověkého Předního východu, k nimž měl - vzhledem ke svému celoživotnímu zaměření na problematiku Starého zákona - odborně nejblíže. V monografii Starověká náboženství: Náboženské systémy starého Egypta, Mezopotámie a Kenaanu (1978; 21988) - studenty občas přezdívané „Hellerův telefonní seznam bohů" - se mu podařilo nastínit ucelený obraz náboženské situace ve východním Středomoří před nástupem helénismu. Rozvoji staré orientalistiky v našich zeměpisných šířkách a délkách pak pomáhaly i jeho literárně zdařilé prvopřeklady různých významných starosemitských textů do češtiny. Ani v pozici religionisty ho však nikdy neopouštěla snaha řešit otázky motivované teologicky. Zřetelné je to z jeho pokusů porovnávat stěžejní důrazy jednotlivých světových náboženství, jimž zasvětil nejen řadu odborných a popularizačních článků, ale zejména své fakultní přednášky a seminární četby. V tomto ohledu byla mezi jejich posluchači pověstná především Hellerova „slabost" pro komparování biblické tradice s čínským taoismem, nepochybně inspirovaná obdobným usilováním židovského filosofa Martina Bubera, k jehož důrazům se coby teolog náboženství opětovně hlásil (srov. doslov k M. Buber: Já a Ty21995).

Od roku 1977 začal Jan Heller působit na Komenského evangelické bohoslovecké fakultě jako profesor na katedře Starého zákona. Jmenování do této funkce mu umožnilo plně se věnovat oboru, k němuž měl odjakživa nejvřelejší vztah. V roli biblického teologa byly pro jeho odbornou činnost příznačné zejména dvě věci. V prvé řadě rozvíjel osobitým způsobem podněty, které mu prostředkoval zakladatel protestantské neoortodoxie Karl Barth (1886‑1968). Heller se s tímto „Tomášem Akvinským kalvinismu" znal osobně, během studií v Basileji měl příležitost navštěvovat jeho přednášky a semináře. Skalním barthiánem se přesto nikdy nestal; bytostné, z reformačních důrazů vyrůstající přesvědčení, že „biblická zvěst člověka infikuje svobodou vůči jakékoli předposlední autoritě", mu pomáhalo zachovat si střízlivý, vpravdě kritický přístup i k velkolepým konstruktům křesťanské věrouky. Jinými slovy, v jeho optice musela mít věrnost heslusola Scriptura trvalý primát i nad sebezdařilejší dogmatickou reflexí víry. S tímto předpokladem pak úzce souviselo i to druhé, co bývalo typické pro Hellerovu práci starozákoníka: uplatňováním celé škály odborných vykladačských postupů se snažil nechat promlouvat zvěst (kérygma) biblického textu. Metodickým úsilím tohoto typu se bránil jednak pokušení zužovat daný obor na pouze historickou, dějinně‑náboženskou, literární, strukturálně‑analytickou či jinou kritiku, jednak svodu zjednodušovat poslání exegeta na prvoplánový naivismus fundamentalistů. Celoživotním vodítkem na této cestě mu byl zejména odkaz jeho učitele a zakladatele tzv. pražské školy starozákonní vědy Slavomila Ctibora Daňka (1885‑1946). Z Hellerových česky psaných děl zasvěcených biblistice lze upozornit kupříkladu na jeho přehledná skripta Praktická znalost Písma I. Starý zákon (1974; 21998 s M. Prudkým a P. Slámou pod názvem Přehled Starého zákona), na monografie Zákon a Proroci (s M. Mrázkem, 1984), Bůh sestupující: Pokus o christologii Starého zákona (1994), Tři svědkové: Mojžíš, Izaiáš, žalmista (1995) a další.

Po svém emeritování v roce 1992 pokračoval Jan Heller ještě nějaký čas ve výuce, a to nejen na své alma mater, nýbrž mj. i na Katolické teologické fakultě Univerzity Karlovy v Praze. Právě tohoto pozvání, které je v ovzduší panujícím mezi hlavními církevními denominacemi v Čechách vskutku ojedinělé, si zvláště vážil. Kromě pedagogické činnosti se v rámci rozsáhlého výzkumného projektu, podporovaného Grantovou agenturou Akademie věd České republiky, navíc věnoval časově náročnému zpracovávání materiálu pro Výkladový slovník biblických jmen (2003). S neutuchající pílí připravil k vydání též několik popularizačních prací. Širší veřejnosti je znám jako autor neotřelých výkladů biblických textů vydaných ve sbírkách Jak orat s čertem (2005), Stezka ve skalách(2006), Obtížné oddíly knih Mojžíšových (s M. Prudkým, 2006), či rozhlasových zamyšlení nad nedělními biblickými čteními k bohoslužbám (částečně publikovány pod názvem Znamení odkazující k nebi, 2007).

Jan Heller zemřel po dlouhé a vysilující nemoci, které statečně čelil, 15. ledna 2008 časně ráno, obklopen svými blízkými. Vzhledem k jeho hluboké zakotvenosti v křesťanské tradici, jíž prostupovala nezvyklá citlivost vůči posledním otázkám lidského bytí, mohu snad právem mít za to, že ukončením své vezdejší pouti nebyl zaskočen. Snad se nemýlím příliš, domnívám‑li se, že i k této situaci by se profesor Heller vyjádřil prostřednictvím výroku Jana Amose Komenského, který s oblibou opakoval při různých příležitostech: Omnia sponte fluant, absit violentia rebus! neboli „Všecko ať volně plyne, buď násilí vzdáleno věcem!"

Vydání: 10, 2008, 1