Měrćin -Njechorński and His Writing in the Sokołske Listy Magazine

Kijová Kinga

Abstract

Měrćin Nowak–Njechorński was with no doubt one of the most important authors publishing in the Sokołske listy magazine. In fact, in some periods, he was the author of almost the entire content of this monthly. The activity of Měrćin -Njechorński as editor of this magazine in the years 1928 – 1933 isNowak covered in this article. In his writings, the Sorbian activist tackled a variety of issues: social, political and national. He actively promoted the ideas of Sokol and considerably contributed to the formation of patriotic feelings in the generation of Młodoserbs, the “young Sorbians”. His work strongly influenced the shape of the Sorbian nation in the period between the wars as well as in the post-war era.

Keywords

Měrćin Nowak-Njechorński; Sorbs of Lusatia; Sokol; Sokołske Listy

Download PDF

Měrćin Nowak-Njechorński byl lužickosrbský malíř a spisovatel. Narodil se 13. června roku 1900 jako Martin Sodan, byl nemanželským dítětem Lužické Srbky Ernestiny Sodanec a jejího otčíma, chudého německého dělníka Wilhelma Emila Neumanna (Měrćinowa 2000: 8). Chlapec vyrůstal v Njechorńu, vesnici vzdálené přibližně třináct kilometrů východně od Budyšína. Jeho rodina přitom byla atypická nejen z pohledu mravnosti (otec Martina měl s jeho matkou a její sestrou celkem čtyři nemanželské děti), ale také proto, že se v ní mluvilo jen německy, i když Njechorń tehdy byla lužickosrbská vesnice. Lze tak říci, že Nowak-Njechorński se později stal Lužickým Srbem z vlastní volby.

Měrćin měl od útlého dětství nadání na kreslení, a proto se v tomto oboru dále vzdělával v Lipsku, Drážďanech, Praze a Varšavě. V době svých studii v Německu přestal zastávat všeněmecké názory a nechal se okouzlit slovanskou kulturou, kterou dříve považoval za nízkou a nedokonalou. Bylo to spojeno se zklamáním těžkým životem ve velkých německých městech a s nespokojeností s moderním německým uměním. V roce 1923 se proto rozhodl stát příslušníkem srbského národa, začal se podepisovat Měrćin Nowak místo dřívějšího Martin Neumann, později dodal i přídomek Njechorński a zapojil se do činnosti v prospěch nejmenšího slovanského národa. Signifikantní je, že od té doby maloval už téměř výhradně jen obrázky spojené s tradicí Srbů a dokonce se pokusil vytvořit národní lužickosrbský sloh. Jeho vzorem byl český malíř Mikoláš Aleš. V Praze studoval na Akademii výtvarných umění, kde byl žákem známých profesorů Jakuba Obrovského, Josefa Loukoty, ale hlavně Maxe Švabinského, jehož sloh se výrazně odráží v Nowakových dílech. Obrázky Měrćina Nowaka jsou v Lužici dodnes velice známé, a tak lze říci, že se v souladu se svým přáním stal ‚malířem srbského lidu‘.

Po objevení své srbské národní identity se Nowak dokonale naučil obě varianty lužické srbštiny a v meziválečné době se stal nejplodnějším žurnalistou, který ji užíval. Celkový počet jeho článků v této době přesahuje 200 textů (Scholze 1998: 174), což činí přibližně 3.000 tištěných stran. Byl vedoucím redaktorem časopisů Sokołske listy a Serbski student, ale psal i do celé řady dalších periodik. Ve stejnou dobu publikoval také knihy, ale ne už v takovém rozsahu. Když byli v roce 1933 byli zatčeni redaktoři srbských časopisů, vláda Výmarské republiky uvedla jako důvod publikaci Nowakova textu Z Bratisławy do Krakowa. Jeho autor byl také z budyšínské věznice propuštěn jako poslední, po dvou měsících, a to jen na výraznou intervenci svých přátel z Polska a Čech.

Nowakovu činnost a práci ve službě národu v této době lze posoudit jako velmi plodnou a přínosnou. Jeho nejdůležitějšími texty jsou články pro Serbske NowinyMy skoržimy...! (Žalujeme; SN 1929: 50[1]), Baćon, Kral žabow (Čáp, král žab; později uveřejněno pod titulem Baćon a Žaby; SN 28. 9. a 1. 10. 1929: 227, 229) nebo Tugoměr wokoło chodźi! (Tugoměr chodí okolo; SN 105: 1924). V časopise Serbski student Nowak publikoval například stať Čehodla so 24. julija 1927 Němska powaliła njeje? (Proč 24. června 1927 nepadlo Německo; SSt 1, 1927: 11-12), ale k jeho nevýznamnějším dílům patří především články, jenž vyšly v Sokołských listech.

Za druhé světové války byl Měrćin Nowak nucen sloužit jako člen Wehrmachtu, a protože ovládal několik jazyků, pracoval zde jako překladatel. Byl poslán do Francie, potom do Polska, kde velice silně prožíval svůj osud. Pomáhalo mu umění, a proto i kasárny zdobil svými obrazy. Nowak byl aktivní i po druhé světové válce jako umělec a národní činitel. Psal knihy a zabýval se kreslením. Dlouhá léta byl předsedou Svazu lužickosrbských umělců, za svoji práci získal celou řadu vyznamenaní. Zemřel oslavovaný ve věku devadesáti let ve svém rodném domě a celý svůj majetek odkázal lužickosrbské Domowině; dnes je v jeho domě v Njechorńi jemu věnované muzeum.

 

Meziválečné lužickosrbské časopisy a sokolská myšlenka

 

Meziválečná doba byla v dějinách srbského národa a jeho kultury velmi složitá (Scholze 1998: 11). Výmarská republika v článku 113 své ústavy zaručovala svobodu kulturního rozvoje pro národnostní menšiny, jako byli Lužičtí Srbové, bohužel ale většina těchto práv byla zaručena nedostatečně nebo se uplatňovala jen na papíře, nikoli v každodenní praxi. Negarantovaná byla kupříkladu možnost vystupování u soudu v srbštině, a ani školní výuka srbštiny nebyla dostačující. Německý nacionalismus však na druhou stranu vyvolával silnou reakci Srbů a projevy srbského vlastenectví.

V období po první světové válce byla pro srbské národní vědomí velmi důležitá žurnalistika a časopisy (Völkel 1983). Ty vycházely v dosti velkém počtu, který svého času zahrnoval více než deset titulů s nějrůznější tematikou. Kupovat pravidelně nové knihy si mohl dovolit málokterý Srb, ale srbské deníky, jako bylySerbske nowiny nebo Serbski dźenik vycházející v Běłej Wodźe, odebírala více nebo méně pravidelně většina těch, kteří byli s to v srbštině číst. Časopisy byly hlasem národa, možná spíš hlasem jeho (namnoze samozvaných) vůdců, byly zbraní v boji proti germanizaci a zároveň významným projevem kultury malého srbského národa. Objevily se časopisy pro děti Raj nebo přílohy v časopisech věnované dětem, což pomohlo vzdělávat mladou generaci Srbů. V časopisech byly publikovány básně, próza i grafiky. Zároveň každý bojovník za udržení srbského národa a skoro každý umělec této doby - jmenujme z nich alespoň Jana Bartu, Jana Skalu, Jakuba Lorence-Zalěského, Minu Witkojc, Romualda Domašku, Józefa Nowaka, Jurije Wjelu, Marju Kubašec a v neposlední řadě Měrćina Nowaka - spolupracoval alespoň s jedněmi novinami. Významný žurnalista meziválečné doby Jan Skala proto napsal, že „noviny jsou všední chléb každého národa, jsou však též zbraň k boji a štít k obraně všech práv" (Skala 1922: 12). Hlavně léta 1920 - 1933 proto můžeme označit za zlatý věk lužickosrbské žurnalistiky. Meziválečná doba byla příznivá pro rozvoj kultury a umění všech slovanských národů, ale v případě Lužických Srbů to ve srovnání s předcházejícím i následujícím období platilo povýtce. Pro srbskou kulturu bylo významné to, že do roku 1933 existovala svoboda tisku a skoro neomezená činnost srbských organizací, které se vyvíjely velmi dobře a plodně.

Dějiny a vývoj sokolského hnutí jistě není třeba podrobně popisovat, je však důležité předeslat několik poznámek o vývoji sokolské myšlenky a vzniku sokolských spolků v Lužici. Srbský sokolský svaz, plným názvem Łužisko-Serbski Sokołski Zwjazk, byl založen 9. listopadu 1920 v Budyšíně (Rajš 1992). Svaz fungoval do 10. dubna 1933, kdy se pod tlakem tehdejších poměrů v Německu dobrovolně rozpustil a doporučil jednotám, které v něm byly sdružené, aby svou činnost rovněž ukončily. Počet sokolských jednot v Lužici dosáhl celkem jednadvaceti, ale ne všechny vydržely po celou dobu fungování Sokola. Účastnily se všesokolských sletů, takže například na všesokolský slet v Praze v roce 1926 přijela delegace přes 150 Srbů. Sokolský svaz však zároveň vydával i časopis s názvem Sokołske listy.[2]

Lužickosrbský Sokol byl v meziválečné době organizací, ke které nejraději přistupovali ti, kteří se hlásili ke slovanské vzájemnosti a rozhodně odmítali velkoněmecké ideje a další projevy toho, co považovali za německý šovinismus. Někteří z nich Sokol chápali jako společnost pro mladé a nespokojené s vlivem Maćice Serbské na srbskou politiku nebo s vlivem církví, hlavně římskokatolické církve. Tyto názory jednoznačně prezentoval především právě Měrćin Nowak (např. SL 6, 1929: 88), který dával ostentativně najevo svůj antiklerikální postoj. Sokol přitom byl v roce 1930 rozdělen na dvě župy (Wićaz 1990). Jedna byla určená pro katolické sokolstvo a fungovala pod jménem Sokol župa Ćišinski, čítala sedm jednot, a druhá evangelická dostala název Lubin a měla deset jednot.

Katolická církev nerada viděla účast Lužických Srbů v Sokole a útoky církve na sokolskou organizaci se opakovaly. Podle představy vedení církve s ní totiž každá organizace měla úzce spolupracovat, a pokud to nedělala, pak byla většinou pro katolíky zakázaná. S neutralitou se vůbec nepočítalo. I když to církev oficiálně nepřiznávala, důvodem nepřízně k sokolské myšlence byl hlavně český původ sokolského hnutí. Mám za to, že katolická církev nechtěla podporovat cokoliv, co by mohlo povzbudit nebo posílit svobodné myšlení Lužických Srbů, a za takové byly považovány právě české názory. Jak totiž psal známý meziválečný žurnalista Jan Skala už v roce 1922, „sokolství je mezikonfesní organizací, která chce podle uvedených zásad pěstovat tělo a duši, samozřejmě obzvlášť k službě národu" (Skala 1922: 10), což se neslučovalo s církevním pojetím primátu religiozity. Útoky katolických kněží na sokolskou organizaci proto časem jen zesílily.

Jak už jsem zmínila, Sokolský svaz vydával časopis Sokołske listy s podtitulem Časopis serbskeho Sokołstwa, organ Łužiskoserbskeho sokołskeho zwjazka(Völkel 1983: 102-107). Od roku 1924 byl časopis přílohou Serbských nowin. Jeho prvním redaktorem se stal Herman Šleca, který formuloval základní cíle časopisu: „Za prvé rozvíjet a utvářet sokolskou myšlenku, naši lužickosrbskou sokolskou myšlenku, a za druhé lužickosrbskou tělovýchovu na základě lužickosrbského tělovýchovného názvosloví" (Völkel 1983: 103). Časopis nevycházel pravidelně a finanční problémy nutily redakci k omezování počtu stránek. Dodržet rozsah deseti čísel ročně s každým číslem po šestnácti stranách se podařilo až v roce 1930, ale to už byl - od roku 1927 - šéfredaktorem Michał Nawka. Časopis se obohatil o novou tematiku a nové spolupracovníky, často byly přetiskovány články z jiných časopisů. Jejich počet však stále nebyl dostatečný, i když spolupracovali tak významní autoři jako třeba Jan Skala (např. SL 1927: 57). Vznikly i pravidelné rubriky jako Z našeho sokolského života, Ze svazu, Slovanské sokolstvo či Rozmanitosti; příležitostně se objevovaly i velice svérázné rubriky jako Manželství ve svazu [Kwasy w zwjazku].

Pro Měrćina Nowaka bylo sokolství totožné s lužickosrbským vlastenectvím, a proto byl horlivým Sokolem. K organizaci přistoupil v roce 1926 a byl jí plně oddán. V Sokole viděl hlavně jeden z prvků národního hnutí meziválečné doby v Lužici, ale Sokol pro něj znamenal i pokrok v nejobecnějším smyslu. O vztahu Nowaka k sokolské organizaci píše Jurij Młynk: „v Sokole Nowak viděl nosnou sílu svého ‚mladosrbství‘" (Młynk 1969: 7). Sokolská myšlenka mu byla velice blízká také proto, že jejím prostřednictvím mohl uplatňovat své antiklerikální a socialistické názory. Je třeba upozornit na fakt, že hodně mladých lužickosrbských vlastenců v té době zastávalo socialistické názory. Nowakovu spolupráci se Sokołskými listy poznamenalo i to, že psal také do Serbskich nowin; jeho texty proto byly pro tento časopis zásadní. Do redakce Sokołských listů přistoupil v roce 1929, zpočátku pomáhal vedoucímu redaktorovi Michału Nawkovi, ale již v roce 1931 se Nowak stal hlavním redaktorem časopisu a zůstal jím až do zastavení činnosti lužickosrbského Sokola (10. dubna 1933). Tento den předsednictvo Sokola informovalo v Serbských nowinach, že je nuceno svoji práci přerušit, listy však přestaly vycházet už v roce 1932. Rok 1933 tak byl nejenom posledním rokem práce Sokola v Lužici, ale i skutečným koncem svobody tisku a možnosti fungování všech ostatních srbských organizací v Sasku. Nowak byl zatčen a dva měsíce vězněn, potom dostal zákaz veškerého publikování a své texty mohl uveřejňovat pouze pod šifrou nebo ve spolupráci s polským časopisem Młody Polak w Niemczech [Mladý Polák v Německu].

 

Průřez tematikou Nowakových článků publikovaných v Sokołských listech

 

V době, kdy Nowak byl vedoucím redaktorem Sokołských listů, v žádném čísle nechyběly jeho texty. Dokonce občas psal celý obsah čísla skoro sám. Jednalo se o reportáže, odborné články z oblasti sportu a bohatě zastoupený byl fejeton, setkáváme se však i s uměleckou pohádkou plnou vtipů a narážek na aktuální politická témata nebo satirickými texty, které měly za úkol zesměšnit odpůrce lužickosrbské sokolské myšlenky a zároveň čtenáře pobavit. Skoro všechna číslaSokołských listů začínala textem šéfredaktora věnovaným národní tematice, jeho texty se ale časem měnily, a to hlavně pokud šlo o poměr, v jakém byla určitá tematika zastoupena. V pozdějších letech se více jednalo o informační články, zatímco národnostní, politická a kulturní tematika byla zastoupena méně často. Nepříznivá doba nutila autora, aby své články občas podepisoval nějakým pseudonymem, nejčastěji Wóhnjoš. Čtenáři však stejně věděli, kdo se za těmito pseudonymy skrýval, jelikož vedoucí redaktor psal svým snadno rozpoznatelným stylem.

Nowak Sokołske listy chápal především jako časopis určený národně uvědomělé a vzdělané mladší generaci, již označoval termínem młodoserbstwo. Listy měly být hlasem organizace a formou propagace sokolské myšlenky, která podle Nowaka s młodoserbstwem úzce souvisela. Právě proto své články prvotně věnoval propagaci sokolské myšlenky ztotožněné s národní myšlenkou a šířením vlasteneckých názorů. Nowak přesvědčoval mládež, aby masově vstupovala do řad sokolské organizace.

Měrćin Nowak se proslavil tím, že ostře kritizoval staré metody národního boje; zastával názor, že nejlepší možností, jak zachránit lužickosrbskou národnost a kulturu, bude vést otevřený boj proti germanizaci. Popisoval tento problém například v článku Serbska duša wotuć! (Probuď se, lužickosrbská duše) nebo v textu Náše kubłarske dźeło: Wohlad a wuhlad (Naše vzdělávací práce: Popis a výhled; SL 6, 1931: 81-86). Autor dokonce viděl Sokoly jako bojovníky, kteří mají skoro posvátný cíl zachránit Lužické Srby. Manifest této myšlenky uzavřel v článku My serbscy Sokolojo, my Boži wojownicy!! (My lužickosrbští Sokolové, my Boží bojovníci!!; SL 1, 1931: 1-2)Často lze pozorovat, že autor sám sobě dával za úkol mluvit jako hlas svého národa. V jeho textech se běžně nesetkáváme s použitím zájmena „já", Měrćin Nowak většinou psal z pozice „my" - myšleno „my Sokolové", ale i „my Lužičtí Srbové". Tím opětovně potvrzoval svůj názor, že je důležité určit opozice „my a oni", to znamená Sokolové a protivníci sokolské organizace, jak lužickosrbští, tak i němečtí, nebo i opozici Lužických Srbů a Němců.

Ve svých textech se redaktor časopisu snažil propagovat sokolská hesla. Jako příklad lze uvést heslo „Ani dobytka ani sławy", které autor prezentoval v článkuSława Njesławnym (Sláva neslavným; SL 8, 1929), nebo titulní heslo výjevu Skrućmy so! (Posilujme!; SL 9, 1931: 129-131). Je zřejmé, že sokolské symboly do lužickosrbské kultury uvedl právě Nowak. Zároveň posílil vliv dávných národních symbolů, jako byla vlajka nebo údajné staroslovanské znamení lípy. Výhodou přitom bylo, že sokolský časopis jako vůbec první lužickosrbské periodikum ve větším počtu publikovalo obrázky a fotografie. Proto nepřekvapí, že to byl právě Měrćin Nowak, kdo zpracoval znak lužickosrbského Sokola nebo slavnostní podobu sokolské uniformy. Zatímco u žen propagoval nošení národního kroje, srbští muži měli podle jeho mínění nosit sokolskou uniformu. Příkladem takové propagace může byt článek s názvem Serbski Sokoł znowa w swjedźenskej drasće (Lužickosrbský Sokol zase v svátečním kroji; SL 4, 1932). Na tomto místě je třeba připomenout, že Nowak byl nejen spisovatel a žurnalista, ale též vzdělaný výtvarník a malíř, a proto mu nejen Sokołske listy, ale v podstatě i celé tehdejší národní hnutí z velké části vděčí za svoji „grafickou podobu" (srov. SL 1, 1932: 1).

Hodně článků Nowak věnoval problematice lužickosrbsko-německých vztahů, přičemž zvlášť ostře reagoval na vše, co považoval za pokusy německé vlády germanizovat Lužické Srby. Jeho články mají občas podobu pohádek či bajek, ve kterých zvířatům dával lidské rysy, aby tak mohl kritizovat nebo zesměšňovat německé pokyny. V bajce Knot a sokoł (Krtek a sokol; SL 8, 1929) byly obě titulní postavičky alegoriemi - Němce představoval krtek a Lužické Srby sokol. Krtek z pohádky přitom chtěl učit děti sokola správně létat, což byla narážka na germanizování lužickosrbského školství, a pohádka končila tím, že sokol ukázal krtkovi ocas a tak s jeho názory skoncoval. Rozhodně to však nebyl to jediný příklad kritiky Němců v Sokołských listech. V časopise se často objevovaly polemiky s německými periodiky. Příkladem může být text Čěske pjenjezy...! (České peníze...!; SL 2, 1930), ve kterém se autor posmíval německé propagandě tvrdící, že lužickosrbské organizace financují cizí země, hlavně Československo.

V Nowakových textech se setkáváme také se srovnáváním německé a lužickosrbské národnosti, ze kterého Němci samozřejmě vycházeli ve značně nepříznivém světle. V jednom ze svých článků Nowak píše, že „Němec měří Lužické Srby svým měřítkem" a vyčítá Němcům, že Lužické Srby posuzují podle sebe, a proto si myslí, že Slované mají finanční zisk z toho, že se zastávají svého národa a tak vlastně reprezentují zájmy cizích států a jsou zrádci německého státu (SL 2, 1930: 17). S tímto tématem souvisela i propagace úzkých styků Lužických Srbů s ostatními slovanskými národy a hlavně s Československem. Nowak považoval za nutné budovat lužickosrbskou kulturu v návaznosti na ostatní slovanské kultury, od sousedních národů chtěl čerpat podněty a inspirace pro vlastní kulturu. Sám ostatně hodně čerpal nejen z české, ale i z polské a ruské kultury. Velice důležité bylo Nowakovo upozorňování na Dolní Lužici, například v článku A što Delnja Łužica? (A co Dolní Lužice; SL 3, 1929)Nowak byl velkým zastáncem pomoci dolnolužickým Srbům a úzké spolupráce obou Lužic ve dvou lužickosrbských jazycích. Proto dokonce sepsal příručky k výuce dolnolužické srbštiny.

V Nowakových textech byla poměrně bohatě zastoupena kulturní tematika a autor se s oblibou zaměřoval na lužickosrbské tradice, kupříkladu v textuNjezanjechajće naše pěsnički! (Nezapomeňte naše písně; SL 3, 1929: 39), nebo Serbski Sokoł znowa w swjedźenskej drasće (Lužickosrbský Sokol zase v svátečním kroji; SL 4, 1932). Měl za to, že udržení „pravých" lužickosrbských tradic zaručí budoucnost národa, a proto přemlouval krajany, aby rádi zpívali své tradiční zpěvy a nepodléhali novým módním trendům. Upozorňoval zároveň na význam tradičního lidového kroje, který podle něj symbolizoval jednotnost a samostatnost Srbů. Přitom publikoval i články, které upozorňovaly na správné sladění, sestavení a nošení lidového kroje, tak aby vycházel z národních tradic.

Sledujeme-li Nowakovy články, nelze pominout, jak dalece se v jeho textech odrážela sociální tematika. Příkladem může být velice svérázný článek Samson a Delila (SL 1, 1930: 41). Text tohoto článku, ve kterém se odvolává na známou pověst o pádu velkého bojovníka Samsona, srovnával Samsonův osud s lužickosrbskými vlastenci. Podstatné je, že podrobil ostré kritice německo-lužickosrbské manželství, což se v žurnalistice této doby objevovalo naprosto výjimečně. Bylo to téma velice kontroverzní, protože individuální soukromý život byl v meziválečné době „zakázané téma" a národnostně smíšená manželství naopak běžnou realitou - z jednoho takového ostatně pocházel i Měrćin Nowak/Martin Neumann. Nowak překonal i toto tabu a psal, že jedním z největších lužickosrbských národních problémů, je fakt, že lužickosrbská inteligence si bere za manželky Němky. Podle Nowaka to bylo velké nebezpečí, které spočívalo v tom, že německé ženy nejenom svého muže nepodporují v práci pro lužickosrbský národ, ale hlavně vychovávají své děti v německém duchu. Zároveň poukazoval na nedostatečné vzdělání Lužických Srbek, které jistě bylo jednou z příčin toho, že ve srovnání s Němkami nebyly pro vzdělané muže dostatečně atraktivními manželkami. Aby tomu tak nebylo, autor přemlouval lužickosrbské ženy, aby se učily, zdokonalovaly a také aby se podílely na kulturním životě své vlasti. Jak jinak než prostřednictvím účasti v Sokole. Přitom lze ale říci, že Nowak napsal několik feministických článků, ve kterých se zastával rovných práv žen a mužů - hlavně pokud se týkalo účasti žen ve společenském životě s přihlédnutím ke cvičení v Sokole. Nowak doporučoval takový životní způsob, i když to bylo církví odmítáno jako nemravné.

Měrćin Nowak psal v Sokołských listech i na jiná témata. Je obtížné je všechna jmenovat a také to není cílem mé práce. Důležitější je závěr, že Měrćin Nowak-Njechorński měl jako redaktor Sokołských listů, publicista v dalších periodikách a v neposlední řadě jako malíř klíčový podíl na formovaní názorů svých vrstevníků v meziválečném období a dokonce vzdělával lužickosrbskou mládež v duchu sokolství a protiněmecky zaměřeného vlastenectví.

 

Kinga Kijová (Kijo) vystudovala bohemistiku a sorabistiku na Varšavské univerzitě a práva na Univerzitě Kardynała Stefana Wyszyńského ve Varšavě. V současné době studuje doktorské studium slovanské filologie na Karlově univerzitě v Praze a připravuje doktorskou práci věnovanou Měrćinovi Nowakovi-Njechorńskému. Zabývá se Lužickými Srby, především v meziválečném období. Byla redaktorkou časopisů Zeszyty Łużyckie a Českolužický věstník, je autorkou třináctidílného cyklu věnovaného lužickosrbským lidovým písním (Praha 2007-08) a řady článků věnovaných Lužici.

 

Zkráceně citovaná periodika

 

SL - Sokołske listy

SN - Serbske noviny

SSt - Serbski student

 

Další použité prameny a literatura

 

Kašpar, Měrćin. 1976. Stawizny Serbow wot 1917 do 1945. Budyšin: Domowina.

Měrćinowa, Marija. 2000. Měrćin Nowak-Njechorński. Grafiske tworjenje. Budyšin: Domowina.

Młyńk, Jurij (ed.). 1969. Měrćin Nowak Njechorński. Polemiske nastawki. Wuběrk z publicistiki lět 1924-1934. Budyšin: Domowina.

Rajš, Franc. 1992. Serbske towarstwa hač do lěta 1937. Přehlad. Budyšin: Domowina.

Scholze, Ditrich. 1998. Stawizny serbskeho pismowstwa 1918-1945. Budyšin: Domowina.

Skala, Jan. 1922. Wo serbskich prašenjach. Přispomnjenja k serbskemu programej. Praha: Společnost přátel Lužice.

Wićaz, Alfred. 1990. Serbski Sokoł. Budyšin: Domowina.

Völkel, Měrćin. 1983. Serbske nowiny a časopisy w zašłosći a w přitomnosći. Budyšin: Domowina.


[1] Veškeré prameny vydané v periodické literatuře jsou citovány prostřednictvím zkratek, jejich seznam je připojen na konci studie.

[2] Po roce 1989 byl lužickosrbský Sokol obnoven a znovu začaly vycházet i Sokołske listy (jako příloha Serbských Nowin), stejně jako tomu bylo nakrátko po druhé světové válce; dnes však už list opět zanikl, jeho posledním redaktorem byl Křešćan Krawc. Na druhou stranu je potřeba říci, že periodika i v současnosti mají velký význam pro zachování kulturní svébytnosti Lužických Srbů. Kvůli nedostatku moderních médií přístupných v lužické srbštině jsou noviny jejím nejdůležitějším komunikátorem.

Vydání: 10, 2008, 3