Nešpor Zdeněk R.

Hugh McLeod: Sekularizace v západní Evropě (1848 - 1914). Centrum pro studium demokracie a kultury, Brno 2008, 367 s.

 

Jednou z největších zásluh brněnského CDK je to, že v rámci svého hlavního edičního zaměření na moderní dějiny náboženství a politologii, i nad něj, usiluje o vydávání klasiků, seznamování českých čtenářů se „zlatým fondem" světové historiografie a společenských věd (z poslední doby stačí vzpomenout díla B. Croceho, É. Durkheima, N. Luhmanna a další). Z tohoto úhlu pohledu je už druhá kniha současného britského historika Hugha McLeoda (tou první bylo Náboženství a lidé západní Evropy 1789 - 1989) zdánlivě „krokem stranou" - birminghamský profesor a prezident mezinárodní asociace pro dějiny křesťanství se asi nikdy klasikem sensu stricto nestane. Jeho dílo není nijak třeskutě inovativní, byť každému čtenáři dokáže přinést leccos nového, a syntézy, k nimž se odhodlává, dobře spojují historickou „drobnopráci" se společenskovědním a někdy i filosofickým „makropohledem". Význam McLeoda přesahující jeho vlastní badatelské pole - tedy moderní sociální dějiny západního křesťanství - však tkví v něčem jiném: recenzované dílo je skvělou ukázkou komparativní historie, o které se v českých luzích a hájích (i jinde) sice často mluví, které však reálně je jako šafránu. Sekularizace v západní Evropě by proto měla mít, kromě svého výborně podaného obsahu, mnohem širší, metodologický dopad na české čtenářstvo. Implicitně totiž odhaluje slabiny velké části domácí historické produkce - zejména zahleděnost do české kotliny (nebo nanejvýš pokukování do „Říše"), nezájem či jen povrchní zájem o příspěvky společenských věd a nízkou četnost vyvážených, vícedimenzionálních a multiparadigmatických soudů -, k jejichž odstranění přímo svádí.

Na počátku McLeodovy analýzy stojí historiky a sociology dlouho proklamovaná a v obecném povědomí stále živá sekularizační teze: že totiž náboženskost v důsledku modernizačních společenských změn automaticky upadala, přinejmenším v západní Evropě. I pokud ji ale pro daný prostor a čas přijmeme, autor by mohl okamžitě podepsat to, co napsal jeden z nejvýznamnějších teoretiků sekularizace David Martin: „místo abychom považovali sekularizaci za jednou provždy daný unilineární proces, měli bychom spíše uvažovat o [jednotlivých] úspěšných christianizacích, po nichž následovaly nebo které doprovázely [diferencované sekularizační] reakce" (D. Martin: On Secularization. Aldershot, 2005, s. 3). Ani v západní Evropě - McLeod přitom systematicky srovnává tři vybrané země: Anglii (nikoli celé Spojené království), Francii a Německo (v rozsahu z let 1871 - 1919) - nešlo v období mezi revolucí roku 1848 a první světovou válkou o jednoduchý a jednoznačný proces; sekularizaci bychom podle něj měli spíše chápat jako „‘zápas‘, v němž se utkávají vyznavači různých světových názorů" (s. 35). Podstatně se lišily také jeho výsledky, pozorovatelné v řadě případů i v současnosti: jistě totiž není náhodou, že tři vybrané velké evropské země zvolily ve 20. století odlišné formy státně-církevních vztahů, od francouzské odluky přes německý model Kirchenstauer až po established Church of England. Zápas o sekularizaci evropské kultury a společnosti je přitom v knize systematicky sledován v šesti dimenzích, jimiž jsou individuální ne/náboženské přesvědčení, formální náboženská praxe, místo náboženství ve veřejných institucích a diskusích, religiozita jako zdroj osobní identity a ve vztahu ke (kolektivní) lidové kultuře.

Můžeme-li na tomto místě shrnout pouze hlavní teze knihy, zatímco v prvních dvou oblastech v letech 1848 - 1914 k sekularizaci určitě došlo (byť se signifikantními rozdíly mezi jednotlivými zeměmi a v jejich rámci mezi různými složkami společnosti), ve třetí a čtvrté byly výsledky nejednoznačné a v posledních dvou, které se silně uplatnily později ve 20. století, zatím prakticky nulové. Hlavní aktéři a instituce se přitom objevily již v 19. století: institucionalizovaná laïcité ve Francii, vůči níž katolíci museli tvořit kontrakulturu, rozpor mezi tradičními a nonkonformistickými věřícími v Anglii, který vedl k rozdílné politické angažovanosti a který zpočátku sekularizační trend spíše obrátil, avšak dlouhodobě způsoboval „plíživou" sekularizaci, a v neposlední řadě silné odnáboženštění německé společnosti, leckdy spojené s „konkurenčními ideologiemi", proti němuž stály těsné vazby mezi státem a (některými) církvemi. Objevily se sice nové zdroje identity, především nacionalismus, rasové a třídní vědomí, nicméně většina společností se spíše snažila o jejich propojování s náboženským vědomím než o vzájemné rozhraničení, které bylo dílem jejich prosazovatelů. Nezapomínejme ostatně, že právě konec 19. století byl v řadě zemí érou „druhé konfesionalizace" (O. Blaschke), a třebaže i ta byla spíše „shora" vnucenou ideologií než vlastním zájmem mas, signifikantní vliv náboženství se udržel třeba v případě přechodových rituálů a dalších praktik ze světa každodennosti, nemluvě o vzestupu religiozity - včetně měřitelných prvních dvou, navenek nejvíce sekularizovaných dimenzí - za první světové války. 

Namísto sekularizační teze proto McLeod nabízí spíše kulturně a ideově pluralistické vysvětlení postupného odnáboženštění (částí) západoevropských společností. Ve sledovaném období se vedle stále živé náboženské „ideologie" objevily také další: různé formy politické angažovanosti, „víry" ve vědu a v umění a v neposlední řadě „spiritualismus", tedy moderní náboženské formy (dnes je označujeme termínem New Age) (s. 176-189), přičemž „křehká rovnováha mezi náboženskými a sekulárními silami přetrvávala jako charakteristický znak západní Evropy až do šedesátých let dvacátého století. Až pak se poměr těchto sil výrazně vychýlil ve prospěch sekulárního světa" (s. 333). Bylo by jistě zajímané sledovat protipříklady. Jedním z nich by nepochybně mohla být česká společnost, v níž se uvedené trendy a značný odpor vůči panujícímu (a formálně stále většinovému) vyznání objevily už dříve, zatímco opačným extrémem by byly třeba Spojené státy, které se s takovýmto pluralismem setkávají až v posledních dekádách. Jejich absenci však autorovi recenzované knihy rozhodně nelze vyčítat, neboť to, co si stanovil jako předmět svého zájmu, zpracoval dokonale a při vědomí řady vnitřních diferencí, které na tomto místě není možné postihnout. Z mnoha uvedu alespoň různé a dlouho dosti úspěšné reakce jednotlivých církví na „výzvy doby", z nichž „všechny si zasluhují, abychom je brali vážně. Snahy některých historiků pominout liberální a radikální strategie [uvnitř církví] jako ‚formy sekularizace‘ jsou stejně nespravedlivé a nepoučené jako snahy jiných vědců pominout strategie konzervativní jako pouze ‚reakční‘" (s. 22).

Oceňuji-li na McLeodově syntéze poučenost a vyváženost, komparativní charakter a schopnost při interpretaci historického materiálu pracovat s relevantními podněty společenských věd, nutno přiznat, že značné části české badatelské obce dosud chybí nejen tyto předpoklady, ale i hlubší znalost podstatného tématu, o kterém britský historik píše. Teze o „automatické sekularizaci" v souvislosti s modernizací je u nás bohužel stále živá, nepočítáme-li nemnoho specializovaných církevních a náboženských historiků a sociologů náboženství, a hůře, tato představa ústí v nezájem o religiozitu (včetně historické) a v nízkou míru porozumění náboženství, v „náboženský analfabetismus", jakoby nebylo už dost na tom, co v této oblasti způsobil komunistický režim. Proto osvěta, o niž se brněnské Centrum pro studium demokracie a kultury soustavně snaží, je nesmírně záslužná i z tohoto „partikulárního" úhlu pohledu. Její nezbytnost - a to je jediná podstatná výtka vůči českému vydání recenzované knihy - lze naneštěstí místy ukázat i na překladu, jehož autoři se ne vždy dobře orientují v náboženských reáliích. Nesprávné užívání některých pojmů působí rušivě a místy až matoucím způsobem, občas pak vede k neporozumění: např. na s. 215 se totiž hovoří o tom, že „ještě na počátku dvacátého století asi třetina zdejších domácností [jde o severoanglické hrabství Durham] neměla žádné spojení s nějakou církví nebo modlitebnou" (kurzíva ZRN), přitom autor chtěl zdůraznit jejich nespojitost jednak s anglikánskou církví a jednak s náboženskými nonkonformisty, tedy s „kostelem" (v angličtině church, stejně jako „církev") a „modlitebnou". Poučenému čtenáři by nicméně takovéto drobnosti neměly příliš vadit a nutno zopakovat, že český překlad Sekularizace v západní Evropě Hugha McLeoda takovéhoto čtenáře „vyrábí", a to nejen v úzké oblasti moderních evropských náboženských dějin.

Vydání: 11, 2009, 1