Maslowski Nicolas

Download PDF

Marka Skovajsu nejspíše není potřeba detailně představovat, je proděkanem pro vědu na Fakultě humanitních studií Karlovy univerzity v Praze a bývalým dlouholetým šéfredaktorem Sociologického časopisu/Czech Sociological Review v českém a anglickém vydání. Je autorem množství publikací s širokou paletou témat, jako je transformace ve střední Evropě, politická kultura, ekonomická kultura, zdravotnictví, občanská společnost a v posledních letech také sociální teorie. Touto syntézou Skovajsa potvrdil svoji pozici mezi předními teoretiky sociálních věd v České republice.

Struktury významu podávají rozpravu o tom, jak vytvořit model vysvětlující logiku fungování společnosti. Aby byl tento model správný (jak autor naznačuje od samého začátku), je nutné zvážit, co považujeme za správnou úlohu kultury. K tomu je potřeba definovat nejen samotnou kulturu a její strukturu, ale i vliv materiálních či sociálních kultur na společnost a relativní váhu těchto dvou typů faktorů. Žádoucí je dle Skovajsy model, který bude uznávat vliv obou dvou, na sobě částečně nezávislých elementů; model, který by z žádného z těchto prvků neudělal vedlejší produkt toho druhého. Jde o distancování se od materialistických, obvykle marxistických a postmarxistických teorií, které mají v sociálních vědách posledních deseti let značný vliv. Tyto teorie obvykle vysvětlují kulturu jako výsledek sociálních struktur a jevů. Zde je však člověk chápan jako ten, jenž tvoří smysl a interpretuje svět, který kolem něj existuje a ve kterém vidí symboly a smysly. Skovajsova metoda je přitom veskrze klasická. Kriticky analyzuje teorie velkých autorů sociálních věd, které si postupně vybudovaly svoji vlastní pozici. Proto zařazuje elementy jejich teorií do různých klasifikací a rámců, jako například do funkcionalismu, neofunkcionalismu, realismu, kulturalismu, objektivismu, hermeneutiky, fenomenologie, intencionalismu, konstitutivismu, konstruktivismu, strukturalismu, materialismu, interakcionismu, interpretativismu a dalších.

V první kapitole, která se věnuje Jeffreymu Alexanderovi, je představen nejen autor, ale i otázky, které budou Skovajsu provázet celou knihou. Jedná se o nejvýznamnější inspiraci pro celou knihu. Alexander je autorem silného programu, který je nazýván kulturní sociologií. Jedná se o uznání relativní autonomie kultury (a kulturní autonomní struktury) v sociálních logikách. Navazuje tu na Parsonse a jeho funkcionalismus. Jde také o autora, který má hermeneutický aspekt, ovlivněný Cliffordem Geertzem (kultura jako systém významů – system of meanings), což vede ke koncepci kulturní logiky, která není jen logikou syntaktickou. Marek Skovajsa však ukazuje rovněž nespokojenost a problémy s Alexandrovou teorií, která podle něj neumožňuje zachytit vztah kulturního systému a jednání s druhými.

Další kapitolu Skovajsa věnuje úvahám o tom, zda je tou správnou cestou použití teorií Anthonyho Giddense, anebo Talcotta Parsonse. Přivádí jej to k otázkám po autonomii jednání vzhledem ke kultuře (včetně otázky vztahu aktéra, aktérství – jak je překládán termín agency – a kultury). Odpověď, ale i nové otázky a zamyšlení jsou konstruovány ve spojení s jinou dvojicí autorů, Margaret Archerovou a Williamem Sewellem. Nejvíce prostoru (až dvě kapitoly z pěti) však Skovajsa věnuje knize Pierra Bourdieua. Je to proto, že Bourdieuovy pozice jsou Alexanderovi nejvzdálenější, zabývá se kulturou, jednáním a sociálními strukturami a zároveň se těší velkému uznání. Tento autor uspořádal svůj model kolem objektivistického pojetí struktury a habitu. Dle Skovajsy má však Bourdieu nevyřešené vztahy mezi teorií praxe a tím, čemu říká teorie objektivních struktur. Jeho obvyklé upřednostňování vysvětlování objektivních struktur před pohledem aktérů vede k pokusu o syntézu mezi fenomenologií a objektivistickým přístupem, která je ovšem nepodařená, selhala. Skovajsa přitom věnuje pozornost konkrétní aplikaci Bourdieuovy obecné teorie na kulturní pole, a i když svůj výklad ukončuje pomocí trochu jiné argumentační linie, dostává se k podobným závěrům jako Bourdieu.

V poslední kapitole a v závěru knihy se Marek Skovajsa snaží nabídnout náčrt syntetického modelu vztahu kultury a jednání; opírá se přitom o koncept intencionality a je inspirován Habermasem. Jde mu o propojení objektivního přístupu a subjektivního pojmu, a to prostřednictvím „objektivizací subjektivního smyslu jednání“. Tento model je neslučitelný s jakýmkoliv druhem determinismu. Kultura je tehdy definována jako „struktura významu“ – vztahová „strukturace významových prvků, ... pouze v záblesku subjektivního uvědomění“ (s. 192). Dá se říci, že cestou k porozumění kultuře a společnosti je podle Skovajsy využití interpretativismu.

Kniha je ambiciózní, sofistikovaná a celkově podařená, i když je občas psána až příliš složitým jazykem. Je koncipována spíše pro odborníky, kteří se příslušnými teoretickými otázkami zabývají. Cenné je také to, že oživuje zásadní otázky věd o člověku, to znamená pokus o překonání opozice subjektivního a objektivního, kulturního a materiálního, konkrétního a obecného, autonomního a ovlivňujícího. Přesto však četba místy zanechává určitou pachuť, a to kvůli nedostatkům u několika otázek. Mezi jinými jde například o otázku vědomí a nevědomí aktérů – autor se zabývá jen vědomým jednáním aktérů, neboť sám přiznává, že by se obojí do knihy nevešlo. Nevědomé jednání, anebo nejasná hranice mezi vědomou a nevědomou strategií se mi však zdají být pro četbu Bourdieua zcela zásadní. Odlišně chápány jsou také antropologické aspekty jako rituály a jejich vliv u Alexandera, jakož i v celém teoretizování ohledně autonomie struktury, neboť tam existuje důležitá platforma porozumění mezi objektivistickými, subjektivistickými a intersubjektivistickými přístupy. Tyto otázky by snad mohly být předmětem budoucích Skovajsových úvah.

Nicolas Maslowski

Vydání: 16, 2014, 3