Bartošová, Kateřina – Turková Miloslava

          Česká lékařka Vlasta Kálalová 1  (provdaná Di Lotti) 2 vybudovala s nezměrným osobním nadšením a úsilím v Bagdádu (v oblasti sužovanév posledním období válečnými operacemi a v současnosti  permanentním poválečným neklidem a opakovanými teroristickými útoky) první československou nemocnici v Iráku, ve které po dobu několika roků na přelomu 20. a 30. let dvacátého století velmi úspěšně působila.3Reprezentovala zde důstojně, odborně zdatně a s hrdostí nejen tehdejší československou medicínu, ale i svoji vlast - mladou Československou republiku. Cesta k tomuto úspěchu nebyla pro mladou ženu snadná a vyžadovala řadu přípravných kroků  - odbornou způsobilost, 4 jazykovou vybavenost 5 a v neposlední řadě finanční prostředky.6 Všechny tyto okolnosti později V. Kálalová - Di Lotti zaznamenala v rukopisu vzpomínek, 7který nazvala „Přes Bospor k Tigridu". Vycházela přitom ze svého vlastního deníku, který si začala psát ještě před ukončením studia - v době, kdy její představa o cestě na Blízký východ představovala spíše jenom krásný vzdálený sen.   Její vlastní slova, postřehy a komentáře v následujících úryvcích - vybrané z první části rozsáhlého rukopisu -  výstižně dokumentují  jak silnou osobnost autorky, dobovou atmosféru před vlastní cestou na Blízký východ i samotnou cestu,  tak první kroky na asijském kontinentu - Přibližují nám dobovou atmosféru všedních i svátečních dnů ...všední i sváteční dny pobytu v Cařihradu,  praxi v tureckých zdravotnických zařízeních jako předstupeň pozdějšího bagdadského působení a v neposlední řadě dramatickou cestu do Bagdádu.

 

          Lékařství mne dávno přitahovalo. Když jsem byla ve třinácti letech při školní úloze nucena uvažovati o volbě povolání, uvedla jsem přání, studovat medicínu. Chodila jsem tehdy do třetího ročníku vídeňské měšťanky. Nelíbil se mi cizí vyučovací jazyk, ani město. Jedinou útěchou a vzpruhou ve chvílích trudnomyslnosti mi býval sebraný svazek Karla Havlíčka Borovského, který mě provázel z domova.....Později, když už jsem byla na střední škole, radil tatínkovi jeho redakční spolupracovník, nadějkovský lékař dr. Blabol, aby mě dal na vídeňskou exportní akademii. „Kdyby byla mužem, mohl by z ní být námořní lékař" říkal, „takhle je pro medicínu škoda jejího jazykového nadání".  Mě však nelákal ani obchod, ani Vídeň. Rozhodla jsem se pro lékařství a tropickou pathologii, aby ani mé jazykové znalosti nepřišly národně na zmar.....Národně státní osvobození mělo vliv i na má dotud nejasná rozhodování. V samostatném státě nutno budovat, řekla jsem si. V malé zemi úsporně, počínajíc prací jedinců. Nebylo by badatelským přepychem, abych se v této době věnovala jen tropickým nemocím? S celonárodního stanoviska mi připadalo potřebnějším, opatřit napřed základ pro kontinuitu praktického studia cizokrajných chorob. Naši příslušníci se vrátí churavi z tropů nebo subtropických krajin. A na žádné z našich čtyř lékařských fakult není dosud stolice pro tropické nemoci. I kdyby ji zřídili, nemá v oněch pásmech zatím vlastního studijního a badatelského ústavu. Nemohla bych přispět k jeho založení? K tomuto cíli začala pak směřovat všechna má další příprava.... 9

 

         V Brně 20. června 192410

         Na dnešek jsem byla pozvána na oběd k dr. A. G. Masarykové na židlochovický zámek. President republiky koná zájezd po jižní Moravě. Navštívil brněnské vysoké školy. V jednu hodinu se zastavila paní doktorka pro mne na chirurgické klinice. Její tajemnice, Kýra Klinderová, která mě zná, vyprávěla jí i panu presidentovi o mém plánu. „Mám referovat otci o podrobnostech" pravila mi při jízdě dr. Masaryková. „Nedostanete-li stipendium od ministerstva, dá vám je sám ze svého fondu". Byla bych mohla kdy doufat, že hlava republiky, přetížená tolika velkými problémy a starostmi, by mohla mít pochopení pro lékařský podnik? Jaká úleva! Nestojí již za mnou jako stín výčitka brněnského profesora zdravotnictvíže to,co podnikám, je hození lidských sil přes palubu a ze stanoviska národního věc hodná zavržení. Porozuměním presidentovým se mi najednou dostává takové posily, že jakákoliv finanční pomoc by byla proti tomu nepatrnou.11

 

         V Bernarticích 14. září 1924

         Zítra ráno, odjíždím z domova. Napřed do Topolčianek, pak z Prahy do Cařihradu. Loučím se snad s otcovským domem navždy?12

 

        V Praze 20. září 1924

        Byla jsem čtyři dny hostem dr. A. G. Masarykové a presidenta republiky na zámku topolčianském.  Po příjezdu  -dojela jsem se soumrakem- mi oznámili, že po večeři mě očekává paní doktorka ve své ložnici. Potěšilo mě takové neformální přijetí. Už jednou jsem s ní bydlila pod jednou střechou. V roce 1919 na Podkarpatské Rusi. .. V Užhorodě se mě snažila dr. Masaryková povzbudit k sociální práci a odvrátit mě od osobních orientálních zálib. Je po pěti letech věru velkomyslná, nezazlívá-li mi, že jsem setrvala ve svém směru, ba je dokonce ochotna mi přispět. Po osmé hodině jsem vyšla z bytu, mě vykázaného, na arkádovou pavlač zámku. Nad nádvořím svítily hvězdy. Nedaleko rohu byly hostitelčiny dveře. Zaklepala jsem. Dr. Masaryková mi přišla sama vstříc a vedla mě ke krbu v rohu pokoje. Tu jsem ztrnula nad svou hlasitou řečí: v křesle u plápolajícího ohně seděl bez pohnutí, zamyšleně pan president. Nezbavil mě rozpaků. Zůstal sedět mlčky dál. Nepodal mi ruku. Vážná tvář se znovu zahleděla do ohně. Bylo mi krušno odpovídat na otázky dr. Masarykové, mluvit před mlčícím soudcem. Připadalo mi, že jej obestírá nesmírný smutek. Před nezvyklým mlčením se zdála všechna slova hloupým, zbytečným žvaněním. Ale nebylo vyhnutí. Musela jsem odpovídat. Vypravovat o rodině, o otci.....o klinice, studiích. .. Po deváté hodině pan president vstal a přistoupil k hodinám na krbu. Opřel se loktem o římsu, chvíli naslouchal stoje. Pak pečlivě natáhl hodiny, jako činíval doma náš otec. Druhý den odpoledne mne zavolal od společnosti...Vyptal se na mou průpravu lékařskou. Které jazyky znám. „To je dobré" řekl. „Mám šedesát tisíc na zařízení, dvacet pět tisíc na cestu". „Ty si schovejte. Budete je potřebovat. Vyhledejte v Praze mého právního zástupce. Pamatujte si: dok - tor Ka-rel Str-nad. Má příkaz k úhradě výloh vaší cesty. Teď vám dá dva tisíce a napíšete mu, když budete potřebovat. Budete si psát deník?"  Jak jsem byla ráda, že jsem už začala. 13

 

          Při své lékařské přípravě na budoucí úkoly jsem věnovala jen několik měsíců gynaekologii. Byla jsem si vědoma, že má zkušenost v tomto oboru by měla být větší. Čeká-li mě práce v krajinách, kde ženám nedovolují přísné zvyklosti svěřit se lékařům, pak je jisté, že lékařka se nebude moci omezit na žádný výlučný léčebný úsek, nýbrž musí co nejlépe ovládat všeobecnou therapeutiku, tak zvláště též ženské choroby a porodnictví.  Proto jsem se rozhodla, že se zdržím několik měsíců na universitě cařihradské, kde působil znamenitý gynaekolog a porodník Besím Omer paša.Na jeho klinice jsem chtěla pokračovat v odborném výcviku a zároveň využít pobytu v tureckém městě k jazykovému zdokonalení. Doufala jsem také, že se v něm budu moci nějakým spojovacím způsobem přiblížit svému budoucímu působišti. Zvolila jsem pro ně již definitivně Bagdad, hlavní město království Irackého. Zdálo se mi, že by mohlo být vhodným střediskem pro epidemiologická studia, jimž měl příští ústav časem sloužit. Ve styku s nemocnými bych sama zatím mohla jazykově obstát, neboť arabština, turečtina a perština jsou v Mezopotamii hlavními jazyky lidovými. A jako žena budu snad moci vzhledem k potřebě obyvatelstva dosíci povolení k výkonu lékařské praxe a k založení léčebného ústavu?  14

 

          Osmého října 15  minula naše loď za ranního šera poslední thrácké předhoří. Projela kolem severního bosporského majáku a kolem temných ostrovních útesů. Vida místa, kudy si podle argounautské báje razil cestu Iáson. Vjíždíme do Cařihradské úžiny. Její vstup tvoří strmé skály. Přibližujeme se zříceninám byzantských pevností. Mezi nimi býval asijský břeh spjat řetězem s evropským. Kolem malebných osad zasazených do zeleného rámce lesnatých strání, kolem letohrádků a stulených rybářských vesnic se blíží loď Ďábelskému proudu, nejužšímu místu Bosporu. Než se nadějeme, vynořila se z mlžného závoje první cařihradská mešita a už se nám otvírá pohled na dvoutisíciletou východoevropskou metropoli. Přistáváme u Galatského nábřeží. 16

 

          Evropská vyslanectví a konzuláty, jejich úřednictvo, zámožní evropští starousedlíci a téměř všichni cizinci bydlí v Péře. „Daleko." Totiž daleko od původního starého města a od Zlatého rohu, nad obchodní čtvrtí Galatou. Péra je svým rázem dokonale evropská, mezinárodní. Mně běželo o to, přiblížit se Asii. Proto jsem si již z Prahy vyjednala byt vtureckém Stambulu. ... Přímo uprostřed Stambulu, na jižním svahu jednoho z jeho sedmi pahorků, jsem našla uzoučký třípatrový domek syrského Araba Džordžího Assáfa. Před lety bydlel u něho pražský orientalista prof. Tauer. V domě letitého pensisty jsem se mohla zdokonalit v mluvené arabštině - věc dosud pro mne v mé vlasti nedostupná. 17

 

          Ochotu československého zastupitelského úřadu mi otevřel doporučující list z kanceláře presidenta republiky....U ostatních krajanů, sdružených kolem legace, jsem se setkala vesměs s nedůvěrou k uskutečnění záměru, který mě přivedl. Měli nedůvěru k cizotě středního východu. Sami byli nespokojeni i s odlehlostí Cařihradu. Ač byli finančně zajištěni, život v orientálním prostředí se jim zdál tíživý. 18

 

        Československý vyslanec se vrátil z Ankary. Ujistil mě „poslušností k rozkazu pana presidenta" - jakýpak rozkaz, řekla jsem si v duchu, oč je hlava státu člověčsky dál, než vy byrokraté. „Ani vám, ani mě vůbec v ničem nerozkázala." Dr. Světlík 19  zavolal Levantince Samana, legačního tlumočníka a přečetl mu list osobního tajemníka presidenta republiky. Dragoman ruče prohlásil, že při žádosti o povolení pobytu v Cařihradě, bude lépe neříkat, kam jedu. Ochotně svolil, že „vyběhá" formality. Vyslanec slíbil, že jeho žena Australanka, pozve některý den na oběd  profesora Besím Omera, na jehož klinice jsem si přála externovat. Na štěstí se obě jejich děti narodily právě pod jeho péčí v stambulské Kadrize. Má touha již nevypadala nesplnitelná. 20

 

          Československý delegát dodržel svůj slib. Paní Světlíková pozvala na oběd Besím Omera pašu s jeho dvěma klinickými asistenty a současně i vojenského přidělence britského vyslanectví s chotí. Slavný porodník posledních sultánek splnil ochotně mou žádost a dovolil mi potom externovati na své universitní klinice. Tím se k mé spokojenosti uskutečnil můj první cařihradský cíl.21

 

          Za několik dní pozvali manželé Světlíkovi k obědu manželský pár, který byl oddán v Bagdadě, britského ředitele Ottomanské banky a jeho australskou rusovlásku, a tajemníka britského vyslanectví s dopisovatelem Timesů. Hostitelka mě posadila vedle bankovního ředitele. Mr. Reid býval v Egyptě a po válce vedl bagdadskou odbočku Ottomanské banky. Mohl uspokojit mé dotazy po bagdadských nemocnicích. „Jsem na cestě do Bagdadu" „Chcete tam dělat lékařskou praxi?" „Nic by mě víc netěšilo, než kdyby mě mohli potřebovat. Irák i Arabové mě zajímají. Zabývala jsem se při své disertaci bagdadským středověkým lékařem ar-Rázím". „Ředitel Královské nemocnice v Bagdadě je můj dobrý přítel". „Nebyl byste tak laskav a nedal mi pro něho dopis?" Mr. Reid udělal víc, než oč jsem ho požádala. Navrhl, abych mu napsala list, který se svou přímluvou odešle dr. Dunlopovi. Soudil, že by mohlo být pro mne v nemocnici místo, zvláště kdybych byla ochotna jít do Basry. Rád vzpomínal na Irák. V Bagdadu se mu velmi líbilo. ... Byla jsem mu nesmírně vděčná. První Angličan s bagdadskou minulostí se choval lidsky a vyšel vstříc snaze jinonárodního příslušníka. Byl ochotnější než jsem očekávala.... Ale jak bude s úřady a lékaři? 22

 

          Dr. Safie. Jméno znamená „čiročirá". Toužila po akademické dráze a byla by zůstala v Německu, kde vystudovala. Otcovský přítel Besím Omer jí však připomněl povinnost, kterou má k domovu. Poslechla. Cařihradští lékaři se však energicky ohradili proti uznání jejího diplomu i proti jejímu usazení v rodném městě. Bylo jí krušno, dokud nepřekonala stavovský odpor.  Její byt a soukromá ordinace je nedaleko Vysoké porty. Černooká dokorka snědé pleti mě přijala hned napoprvé přátelsky, v přívětivé tváři srdečný smích. Diví se, že jsem se vypravila do Turecka. A chci jet do Iráku? „Nejste příliš mladá na takovou cestu? Osmadvacet let. Dej Bůh, abyste se v orientě nezklamala." Líčila pak potíže svého zařizování. „První a poslední, od nejmenších ordinačních drobností až k nábytku, nic není k dostání. Co dá práce než se sežene to nejnutnější. Potom začne zas druhá nesnáz. Lidé neznají míry času. Řekne-li se, aby přišli ve čtyři, přijdou klidně v šest".  23

 

          Stará nemocnice se jmenuje po srbské princezně Roksaně, která se stala nejmilejší ženou největšího z osmanských sultánů. Patří k ústavům, které byly nově připojeny k universitě. Její pavilony tvoří uzavřený celek a zahrnují všechny lékařské obory. V dřevěných budovách je tu průměrně po třiceti lůžkách, domky pro izolaci mají po pěti a nový chirurgický pavilon sedmdesát postelí. Je opatřen už novodobými vymoženostmi a je proto chloubou nemocnice. Má ústřední topení, vanové koupelny, výtahy osobní i malé pro jídlo a upotřebené prádlo. Schodiště a podlahy jsou z bílého mramoru, stěny obkládány kachlíky. V přízemí roentgen, laboratoře, museum, pokoje ošetřovatelek a skladiště prádla, v prvním poschodí je chirurgické, v druhém gynekologické oddělení. Obě mají po dvou operačních síních. .. 24

 

          Navštívila jsem paní Reidovou, abych jí předala dopis pro Bagdad. Tak, jak navrhl její manžel při seznámení na našem vyslanectví, napsala jsem o svém dosavadním studiu a práci. Ptala jsem se, jestli by nepotřebovala lékařku bagdadská nemocnice.25  ... Paní Reidová mě hned zbavuje naděje na jakýkoliv kladný výsledek dobré vůle svého muže. Zná dobře bagdadské nemocniční poměry i tamější britské lékaře. Přišla do Iráku jako dobrovolná ošetřovatelka se zdravotní službou válečných australských oddílů. ... „V Bagdadu jsou spokojeni cizinci jen tehdy, jsou-li dost zámožní, aby si mohli zařídit život příjemně přes nepříjemnosti podnebí. Ten, jehož prostředky stačí tak právě na živobytí, si tam brzy zoufá." Pochybovala, že by bagdadská nemocnice mohla přijmout cizího státního příslušníka, když právě nedávno britská vláda omezila zdravotnické náklady na Mezopotamii. Vždyť i dosavadní vedoucí chirurg Královské nemocnice nyní přešel k Iránské petrolejové společnosti a přesídlil do Persie. Inu, Mr. Reid pošle můj dopis řediteli nemocnice, dr. Dunlopovi. A zatím mi bude velmi nepříjemně z vyhlídek, které mi vylíčila jeho žena. 26 

 

          Nejvýznamnější představitel turecké zdravotnické svébytnosti, státní ústav pro výrobu sér, leží ve středu Stambulu. Zabývá se již od konce minulého století výrobou očkovacích látek. Dodává tureckým nemocnicím sera a vakcíny všeho druhu: protizáškrtové, protityfové, meningokové, úplavicové, morové, i proti choleře. Jeho výroba byla v r. 1924 všestrannější než výroba Pasteurova pařížského ústavu. Polovinu tříposchoďové budovy zaujímá oddělení chemické. Druhá polovina, serologická, vyrábí denně 20 - 30 litrů ochranných a očkovacích látek. 27 

 

         V nemocnici „muslimů z ciziny" nedaleko Top kapu vedl bakteriologickou službu dr. Osman Šarafedýn. „Vy jste nacionalisté jako my", začal, když jsme si byli představeni. „Nemohl jsem se u vás dorozumět ani francouzsky, ani německy. Projížděl jsem Československou republikou v roce 1922. Německy se mnou nechtěli mluvit a francouzsky neuměli. Začínal jsem přesto hovor raději francouzsky nebo několika bulharskými slovy, jež znám. Potom teprv mi odpověděli po německu".  Zato přednosta chirurgického oddělení „Operatérovy „ nemocnice neznal naší republiky, ačkoliv byl osm let asistentem v Hamburku. Když jsem mu při představování na jeho německofrancouzský dotaz odpověděla francouzsky, že jsem z Prahy, rozjel se hned horlivěji než říšský Němec. „Nu, pak musíte přirozeně umět německy! V Praze jste přece německy studovala!" Když se dozvěděl o české universitě, nijak to na něho nezapůsobilo. „Na německé fakultě přece také studují čeští studenti, ne?" V mladém lékařském dorostu svého oddělení vychovával německému „tlaku na východ" ochotného sluhu. Neužívali ani tureckého, ani mezinárodně-světového označování chorob a příznaků, nýbrž německého názvosloví! Jeho asistenti se chystali na cestu do Německa v důvěře, že tam se jim dostane vrcholné vědecké přípravy pro odbornou dráhu. Z této oblasti medicinsky maskované germánské invase byl pro mne oddechem návrat do Chaseky, nemocnice čistě místní, která čerpá z vědeckých pramenů se světovou všestranností. 28

 

          Architekt Cukr, spolupracovník prof. Hrozného na maloasijských vykopávkách, zjistil na mou prosbu, jak je možno dostat se přes poušť do Bagdadu. Když se vrátil z Halepa, přivezl mi adresu garáže, která obstarávala automobilovou dopravu podél Eufratu za pouhou desetinu obnosu požadovaného britskou společností za jízdu přes Damašek. To bylo pro mne velmi povzbudivé. Ale prof. Horný, když jsme si byli představeni, se na mne podivně podíval. „Jak se můžete vydat na takovou cestu? Že vás rodiče pustili! Vždyť je vám sotva třiadvacet?" 29  Vrtěl hlavou. Já v duchu také vrtěla hlavou nad tím, jak si může představovat, že je u nás možno dokončit lékařské studium kolem dvaceti - měla jsem už od té doby za sebou tři leta nemocniční praxe -, ale stejně se mě jeho poznámka dotkla. Vždyť jsem schválně nosila delší sukně, než v jakých si tehdy libovala moda, jen abych vypadala usedle. 30

 

          Rozhodla jsem se, že se vydám na další cestu 31 v časném jaře. Pro pouť jsem si chtěla ještě pořídit oblek, který by se hodil i k jízdě na koni. O mé ostatní šaty se dobře postarala má energická sestra, která pěstovala víc styky se švadlenami, než já. Pečlivá Milada! I do ciziny za mnou posílala oděv, šitý v Praze. Pro tentokrát jsem se však vydala osobně k Turkyni Nadžii, 32 laborantce ze Skutari, abych zároveň poznala její krejčovskou dílnu. V pátek se v ústavní serologické laboratoři skutarského Bimárchane nepracovalo. Její jediná zaměstnankyně se měnila v ten den ve svobodnou podnikatelku.  Našla jsem ji v jednom z nových zděných domků staré stambulské čtvrti...Obdivovala jsem statečnou podnikavost té jednoduché dívky, jejíž houževnatoat vytvořila dílnu.... Zavolala ze sousední místnosti švadlenu a dala mi vzít míru. Tlumočila jí má přání o zpracování látky. .. Byla jsem spokojena s oblekem, který mi zůstal jako upomínka na dílnu dvou tureckých dívek. Sloužil mi dlouhá léta na cestách k nemocným a jeho hráškově světlé sukno dosloužilo ještě v dětské proměně mé dceři, když začala chodit. 33  

 

      Cařihradský otec přenechával výchovu výlučně matce. Sám jen přijímal nebo káral výsledky ženina úsilí. Zdržoval se ostatně doma málo. Odcházel ráno a vracel se večer. V poledne mu bylo snazší najíst se v nejbližším hostinci nebo u sousedního hokynáře. Odpoledne se zastavil na cestě domů v kavárně, dodržoval -li abstinenci islámu, nebo v pivnici, jestli už na zákazy koránu nedbal. Kavárna bývá blízko mešity, proto je tam dobře slyšet ezán, pozvání k modlitbě při západu slunce. A muezzinova výzva zpravidla zakončuje podvečerní besedy. Věřící zajde z kavárny do mešity nebo jde přímo domů, k modlitbě i k večeři.  34  Kavárna je otevřeným společenským střediskem každé čtvrti. Je vždy tak blízko, že si tam může hlava rodiny zaskočit v bačkorách na černou kávu a vodní dýmku kdykoli večer. Kouří tam a popíjejí v přátelských kroužcích vždy tíž místní hosté. Mladí lidé poslouchají zkušenosti starých. Vzdálené krajiny, líčení způsobu života a práce bývá nejživějším předmětem zájmu.... Tento způsob života činí Turka doma vzácným. Jeho si mají děti vážit a mít z něho strach..36 

 

          Je poslední den roku. Paní Šefíka přichystala k u b b e, arabské knedlíky. Národní jídlo z uhnětených krupek, plněné směsí kořeněného sekaného masa, ořechů, mandlí a pistácií. Říká se o nich: „Kubbe kubbetná, hije rabbetná, lau lá kubbetná, lakunná mutná - knedlík, náš knedlík nás odchoval, nebýt knedlíku, věru jsme pomřeli. Assáfovi měli radost, že jsem znala pořekadlo. Prof. Dvořák je citovával svým žákům. Ale skutečné kubbe jsem teď viděla poprvé.37  ...   Assáfovi zakončili starý rok večeří se znamenitými arabskými plněnými knedlíky, jogurtem a vínem. Nový rok uvítali přípitky nad koláčem svatého Vasila, při ovoci a při synově hře na kytaru. Jejich snacha je Řekyně, proto zachovává své národní zvyky a v koláči je peníz pro štěstí. Arabská rodina rozzářila tváře do úsměvu, jakmile se ručičky na hodinách dostaly k dvanácté. „Kul ám ua entum sálimín - celý rok a vy zdrávi" přejí si navzájem.38  

 

          Koncem ledna mi předalo vyslanectví dopis pana Reida s odpovědí bagdadské Královské nemocnice. Dr. Dunlop sděloval svému příteli, že o mně promluvil s generálním inspektorem iracké zdravotní služby. Měl ovšem předem málo naděje na úspěch. Vždyť právě teď mají nejvíc starostí se zmenšováním počtu zaměstnanců! Tudíž bylo přirozené, že inspektor prohlásil za vyloučeno, přijmout někoho nového! Mezi propuštěnými je také britská lékařka, která působila v Basře. „Zbývá soukromá praxe", psal dr. Dunlop. „Tu bych nikterak nedoporučoval doktorce zkusit tuto zemi, není-li připravena, že rok nebo dva nebude mít téměř žádných nemocných. Před třemi měsíci se usídlila v Bagdadě francouzská lékařka. Byla by ráda získala státní místo, ale nepodařilo se jí to. Pokud jsem mohl zjistit nemá soukromě mnoho práce." Dopis mě celkem potěšil. Bylo z něho zřejmé, že se cizinec může v Iráku usadit, že se mu ze strany státu nekladou ani takové překážky, jako v Turecku. 38 

 

          V neděli dopoledne zaklepala na dvéře paní, která bydlela v přízemí. „Někdo se po vás ptá". Podala mi navštívenku. „Zija bej Halebí" stálo na ní. Zija znamená světlo. Neznám nikoho z Halebu, tím méně tohoto občana. Vyjdu z pokoje. Po schodech vystupuje veliký muž, tak vysoký, že se téměř dotýká šedinami stropu. Má ušlechtilou krásnou tvář. Mluví spisovnou arabštinou. Ještě je na schodech , už se omlouvá. Hned před deseti dny mu sestra tlumočila mé přání. Byl by dávno přišel, ale ležel, jakási chřipka.... Bratr neznámé paní.... 39  Nemohu očím věřit. Splnila slib.... „Slyším, že jste v Cařihradě už čtyři měsíce. V Bagdadě byste měla za tu dobu spoustu přátel, upřímných přátel. V Istambulu jich nemůžete tolik poznat ani za rok. Než odjedete, dám vám dopis k právnímu zástupci své mladší sestry. Jmenuje se Mustáfa Kámil, stará se o sestřiny pozemky. Jméno vystihuje povahu. Uvidíte. Je to opravdu dokonalý člověk. Radžlun kámilun!" „Jste neobyčejně laskav, vy i vaše sestra.".. „Oh, já bych se nejraději  vypravil sám do míst, kam jedete! Arabové jsou srdeční. Až spatříte jejich kraje, nebude se vám chtít je opustit! Bagdád - toť  s i t t   e l - b i l á d! Paní měst! Není nic krásnějšího než vlahé večery u Tigridu, pod hvězdnatým nebem. Světla se zrcadlí třpytnými pruhy ve vlnách řeky, hudba se mísí v šum vody a palem, město odpočívá v chladu večera. Krásné město, krásné.... Zija bej je majorem ve výslužbě. Skončí-li prý soudní řízení, které ho drží v Cařihradě, vydá se sám také na jaře na cestu. „Bgdád, sitt-el-bilád", říká znovu s očima upřenýma do dálky. Slíbil připravit dopis pro Mustafu Kámila, napsal mi adresu Kadrie chanum a rozloučil se. 40

 

          Dr. Světlík, mimořádný čs. pověřenec se chystal opustit Cařihrad. Nadále měly být udržovány s tureckou republikou pravidelné diplomatické styky. Prof. Besím Omer uspořádal čaj na rozloučenou s manžely Světlíkovými. Pozval také cařihradského starostu, ředitele muzea starožitností a jiné význačné osobnosti. Byla to jedna z mála příležitostí přímého společenského styku turecko-československého. Vzájemné vztahy obou států se ve dvacátých letech nerozvinovaly nijak slibně. Na poli kulturním nebyly téměř žádné. Obchodně-průmyslové styky byly ubohé. Místa odborných poradců, jež Turecko po první světové válce obsazovalo, získávali pro náš naprostý nezájem Němci a Maďaři. Některé československé továrny, jež vyslaly do Cařihradu stálého zástupce, zvolily pro tento účel muže, neznalého turečtiny. Je možno se divit jeho neúspěchu v získávání zakázek? V sultánském Turecku zastávali Slováci a Češi úřední místa bankovní a obchodní. Byli však považováni za Uhry a Rakušany. V Turecké republice se zatím neuplatnili jako Čechoslováci a nenavázali hospodářských vztahů se svým národním státem. 41  

 

          Prvního března 42   jsem odjela z Cařihradu. .. Nádraží v Haidar Paša. Poslední stisky rukou....Úsměvné tváře milých přátel a kynoucí ruce. Už je není vidět. Také město se stává pouhým oblakem, který mizí na obzoru. Jedinou skutečností jsou pole a pastviny Anatolie, turecké země, jež ve svém jméně uchovává řecké označení východu slunce. Horské kotliny se ztrácejí v modrých stínech mezi růžově nadechnutými stráněmi. Bezlisté větve platanů ovíjí břečťan. Spleť křovin a jmelím ověšených korun ohlašuje blízkost osad, požehnaných meruňkovými sady. A tu už se valí hlinitá voda divoké Sakarye v prudkých vírech mezi  kameny skalnatých břehů. Řeka, jež odnášela krev a stony opojných tureckých vítězství. Její malebná divokost je zachycena i na současných tureckých známkách.43

 

          V poledne 3. března dojel vlak do Adany. Jsem nemile překvapena, že tu není rychlík na Haleb. V Cařihradě mne ujistili přímým spojením. Zatím vlak do Syrie jezdí jen dvakrát týdně....Najednou se však stalo spojení se Syrií naprosto nejistým. Hrozí válka s Kurdistanem! V okolí Diarbekiru vypuklo povstání. Počínaje zítřkem bude doprava na tureckých železnicích vyhražena jen vojsku. Po svém příjezdu jsem dala hotelierovi cestovní pas pro policejní přihlášku. Poslali ho na komisařství. Následující dny jsem se oň marně hlásila. Poslové se vraceli s prázdnou. V pátek připomněla policie, že neúřaduje a vzkázala, abych si proň přišla v sobotu. V sobotu ráno však odjížděl do Syrie poslední občanský vlak před zahíjením vojenských operací proti Kurdům! Požádala jsem hotelového sluhu, aby mne doprovodil na  k a r a k o l  přesto, že je pátek.....Za stolem seděl hubený snědý muž. A vida, tamhle je i šedý československý pas. Omlouvám se za rušení pátečního klidu té nehybné, podezíravé tváři, dřív než dá průchod své nelibosti. Úsečně a nevlídně začal nedůvěřivý výslech. Ve vzduchu je válečná výprava , a tahle šedivá knížka chce cestovat do Bagdadu. Položil na ni ruku, Jako by chtěl zdůraznit: nedám! .... „Pro všechny druhy lékařského studia je nejlepší Cařihrad", míní můj vyslýchatel. Pověděla jsem o svém pobytu na stambulských klinikách. Vstal už beze slova a odešel k řediteli pro vízum. „Vlastně vám závidíme", řekl, když vracel průkaz. „Mluvíte s námi naší řečí, my vaší nemůžeme".  44

 

          Na nádraží nás uvítala písková vánice....V oddělení se mnou jede Turkyně se dvěma dětmi a třináctiletou služebnou. Její muž, důstojník, je v sousedním voze. Občas jí posílá k posluze vojáka. Děti skotačí, chtějí to a ono. Matka jim však sama nic nepodá. Jen úsečně rozkazuje rozcuchanému děvčátku - a to pro ustavičné obsluhování jiných nemá ani čas, upravit také sebe..... Vichr ustal Nad písčitou rovinou Kilikie vzešel slunečný den. Tu a tam je už vidět ojedinělého oráče. Je sedmý březen. Následujícího rána je rychlík u cíle, ve severosyrském Halebu.  H a l e b  - město, jehož arabské jméno hlásá hojnost mléka. Starobylá křižovatka obchodních cest, město pevných kamenných domů. Po věky táhly tudy karavany od Středozemního moře do Mezopotamie a od Egypta k Anatolii. Mísila se plemena, národy si tu předávaly svá náboženství i své výrobky.45

 

          Konečně byla fordka připravena k odjezdu.46  ... Na prvním rozcestí za městem je však celní a pasová prohlídka..... Za chvíli se vrací řidič ze strážnice s dotazem: pasová kontrola nerozumí, jaký poddaný je Čechoslovák. „Žádný poddaný. Svobodný příslušník vlastního státu." Trvám všude jen na jméně obou státních národů, bez podrobného vysvětlování zeměpisné polohy. Zejména se mi příčí vyslovovat milované jméno v souvislosti s bývalou monarchií. Neboť jsem už poznala, že její jméno, jednou vysloveno, úplně zahladí naši státní individualitu. Čechy a Slováky neznají, Austrii ano. Každý si pak zjednoduší neznámé známým. V halepském hotelu, kde bydlíval prof. Hrozný, ho označovali za rakouského archeologa...Vrátili nám cestovní průkazky....Brzo odbočí fordka s výborné halepské silnice.... Míjíme několik vesnic s kupkovitými chatami z uplácané hlíny. Pak i ty přestanou a začne kamenitá pustá rovina, jen tu a tam zvlněná do nízkých návrší. Řidič je zároveň majitelem našeho vozu. Jmenuje se Arsen.....Před západem slunce jsme dojeli k široké stuze Eufratu.. Jsme právě v místech, kde prastarý proud mění svůj jižní směr v jihovýchodní... Skoro v pravém úhlu se zde obrací ke krajům, kde se na jeho březích už po několik tisíciletí rozvíjely a stárly složité civilizace. Arsen rozhodl, že budeme přenocovat v Meskene. Zastavil před dřevěnou boudou prodavače. Nablízku je několik kamenných chatrčí francouzské stráže. Moji spolucestující začali vařit čaj. Nedaleko se rozložilo stádo velbloudů, hlídané beduiny.....Dřevěná bouda má vedle krámku jedinou místnost... Toť noclehárna eufratské stanice. ... Za úsvitu jsme vyjížděli z Meskene...47

 

          Odpoledne jsme dojeli do Dér ez-Zoru. Rádi bychom pokračovali v cestě, ale marně čekámeod půl třetí do pěti na pasové ověření. Celnice se nám neotevřela. Musíme v městečku přenocovat. .. V Dér-ez-zoru se sbíhají dvě cesty: severní kurdistánská od Mosulu a středomezopotamská od Fellúdžy. Řecký „Kraj mezi řekami" , Mezopotamie, označoval právě toto dvojí území. Název se časem rozšířil na celou zemi, takže zahrnul neprávem i přímoří. Naopak pak Angličané přenesli arabské jméno přímořské oblasti „Irák", ve státním označení i na sever. Eufrat má v Dér-ez-zoru dvě ramena. Město se svými zahradami leží především na ostrově mezi nimi. Širší proud je překlenut mostem...Část francouzské posádky, africké oddíly, se právě převážejí na východní břeh. Výprava k hranicím vzbouřeného Kurdistanu.... Celní formality dovolily nám opustit Dér-ez-Zor teprve druhého dne v devět hodin. Turecký obchodník tu byl u cíle své cesty, jeho místo ve voze zaujal Bagdaďan....49

 

          Kamenitá syrská poušť není pro řidiče nijak příjemná. Minuli jsme už dvě automobilové kostry... Nepotkáváme už stád ani nomádů. Jen zřídka jede proti nám motorový vůz... V chvějícím vzduchu před námi se zrcadlí vodní hladiny. Jsou ty skvrny lodě nebo palmy? Zavodňovací kola, či velbloudi a lidé? Po několika kilometrech voda i představa jakéhokoli života se stala přeludem. Klam fatamorgany se stěhuje o kus dál... V poledne jsme dojeli do Abú Kemálu, pohraniční stanice francouzského mandátního území. Velitel posádky právě odešel k obědu. Do dvou prý úřadovat nebude. Fordka stojí bezradně v prudkém slunci proti chatrčím z hlíny a rákosu....Což kdybychom použili francouzského doporučení? Poslala jsem poručíkovi legační list. Byl ochotný podepsat doklady a vůz se rozjel k hranicím. Po dvouhodinové jízdě uvítal nás Irák v osobě dvou snědých Arabů jízdní stráže. 50

 

          Na úsvitě 15. března jsme vyjeli z Hítu. Za dvě hodiny jsme dojeli ke spojnému bodu obou pouštních cest, do Rumády. Zase celnice. Potom však už poslední eufratský úsek. Byl pro nás zahalen pískovou žlutošedou fujavicí, která nepropouští slunce a nedovoluje rozhled. Naplňuje vzduch těžkým pachem prachu. Ústa i nos jsou ho plny, zuby skřípají písečnými zrnky. Pokožka, skla brýlí, povrch automobilu. se v okamžiku pokryly šedou vrstvou. A d ž á d ž, prach říkají v Iráku svým moučným písečným mlhám a „jedovatým" vánicím. Až do Fellúdžy, naší poslední zastávky na Eufratu, nás provázel adžádž. Sotva jsme však přejeli fellúdžský most, zjasnila se rychle na druhém břehu prašná mlha. Fordka si oddechla. Tak dlouho zápolila s nesjízdnou pahorkatinou. Teď se s rozkoší rozběhla po rovině jako mlat.51

 

         Okolo poledne se blížíme k irackému hlavnímu městu. Vzduch je svěží, slunce jasně svítí.....Od Chyrského mostu vede asfaltová silnice kolem kolejí a výhybek západního  nádraží..... Než se mohu porozhlédnout, jsme u Tigridu. Dřevěné terasy kaváren shlížejí na řeku a pobřežní ruch. Vjíždíme kolem nich na člunový most. Džsr Maude. Odtud je teprve vlastně vidět město. Žlutavé a šedé cihlové domy s arkýři, a modrými nebo hnědými balkony a s plochými střechami vroubí širokou, klidnou, šedozelenou řeku. Koruny datlovníků a košatých tmavých  n e b u k ů  zpestřují jednotvárnost šedého zdiva. Tyrkysové a žluté korunky minaretů odrážejí slunce nad šedí kopulí a střešních teras. ... Prkna na mostě chrastí, lanoví skřípá. Blížíme se druhému břehu. Po nakloněné rovině posledního úseku vyjíždí vůz vzhůru, na pevnou půdu levého břehu. Zatočit doprava, na hlavní bagdadskou třídu. Zastavil před hotelem. Je neděle. Má cesta Praha - Cařihrad - Bagdad je u konce. 52

 

 

          Po půl roce od doby, kdy se MUDr. Vlasta Kálalová rozloučila s domovem, s rodinou, rodným domem i prezidentem Masarykem, dospěla k vytčenému cíli. Patnáctého března roku 1925 dorazila do iráckého Bagdádu, který se stal na několik příštích let jejím novým domovem a hlavně pracovním působištěm. Čekala ji ještě řada problémů, obtíží a komplikací - nicméně první významný krok byl učiněn. Ocitla se uprostřed města Bagdádu a jeho obyvatel, z nichž se v budoucnu řada stala jak jejími pacienty, tak i dobrými přáteli.

Vydání: 5, 2003, 11