Soukupová Blanka
 

Prešpork, Pressburg (Bratislava) a Chatam Sofer (1762 - 1839) jsou dva pojmy, 
které zná každý ortodoxní Žid. Chatam Sofer je přitom v těchto kruzích chápán jako velký 
vzor učeného muže, který po svém příchodu do Bratislavy (1806) svedl úspěšný zápas s 
haskalou (osvícenskými proudy mezi Židy) a s neologií (reformním judaismem). Svou 
autoritou přispěl k tomu, že se vliv těchto nových ideologií mezi uherskými Židy prosadil se 
zpožděním. Zatímco v Čechách se reformní myšlenky, které znamenaly rozvolnění 
náboženské tradice, včetně změny synagogy, uvolnění vazeb na Erec Izrael, 
institucionalizovaly již v roce 1835 /Spolek pro upravenou bohoslužbu Israelitů, Verein fuer 
geregelten Gottesdienst der Israeliten, Praha/, tradiční ortodoxní Žid Chatam Sofer a jeho 
proslulá ješiva, pracující i proti chasidismu na východním Slovensku a na Podkarpatské 
Rusi, vývoj pozdržely. Ke strukturování uherských Židů došlo až v roce 1868, po kongresu v 
Budapešti. Jakkoliv ze světonázorových antagonismů vyšli vítězně neologové, už na počátku 
sedmdesátých let 19. století vznikla ortodoxní židovská organizace (pražský spolek Sinai, 
Verein zur Foerderung der Interessen des konservativen Judemtums, se ustavil až v roce 
1914). Přestože i na Slovensku náboženskost židovských komunit ve 20. století klesala, s 
českou sekularizovanou společností nelze tedy genezi vůbec srovnávat.

            Od roku 1996 se jméno Chatama Sofera začalo však skloňovat nejen v ortodoxní židovské komunitě, ale i mezi židovskými asimilanty a obyvateli Bratislavy. Rekonstrukce dochovaného rabínského okrsku zničeného židovského hřbitova s hrobkou Chatama Sofera (v roce 1943 nebo 1944) se stala diskutovaným problémem. Dvěma protagonistům memoriálu - Petru Salnerovi, bratislavskému etnologovi a předsedovi Židovské náboženské obce Bratislava (od roku 1996), a architektu Martinu Kvasnicovi, praktikujícímu katolíkovi - však na několik let zcela obrátila naruby pracovní i osobní život. Lehkými pery napsané svědectví o vzniku unikátního architektonického díla ve skutečnosti představuje svědectví o aplikované antropologii. Jsem přesvědčena, že etnolog - teoretik Peter Salner do chvíle oprav netušil, že se stane nárazníkem mezi bratislavskou veřejností, včetně magistrátu, dalšími významnými slovenskými politiky, světovými židovskými ortodoxními organizacemi a konečně i převážně sekularizovanými členy Židovské náboženské obce Bratislava. Jsem přesvědčena, že jako slovenský žid ani nepředvídal složitost jednání s ortodoxními a ultraortodoxními židovskými organizacemi (Mezinárodní výbor pro záchranu hrobů mudrců z Bratislavy v New Yorku, Atra Kadiša, Výbor pro ochranu židovských hřbitovů v Evropě), pro jejichž členy znamená judaismus specifický životní styl, pro něž jsou prvořadé náboženské hodnoty, kteří jinak plánují čas, jinak vnímají fenomén peněz. Kategorie "my" a "oni", jíž Salner v práci použil, tak označovala dva světy, které neodděloval nutně (ne)židovský původ, ale prožitek víry. Většina a menšina tak byla vlastně relativizována.

            Výjimečnosti zážitku se stavbou odpovídá seznam použitých pramenů (data získaná přímým zúčastněným pozorováním, denní tisk, architektonické návrhy, autentické fotografie ze stavby i z míst jednání, úřední dokumenty) i relativně netypická struktura práce (jež ovšem Salnerova díla charakterizuje), kterou Salner označil za zprávu (s. 9). Ve standardním úvodu se jako téma číslo jedno objevuje konstatování různých významů bratislavského židovského hřbitova při formování rozličných identit (tradiční judaismus, asimilované židovství, bratislavanství). Zároveň jsou představeni hlavní protagonisté projektu (vedle zmíněných ortodoxních židovských organizací a ŽNO Bratislava Martin Bútora, velvyslanec v USA, Dopravní podnik a firma RAFT s Martinem Kvasnicou). Druhá kapitola je věnována dějinám hřbitova - specifického kamenného archivu, který vypovídá o mentalitě komunity, jejím sociodemografickém složení, jejích osudech. Jako signifikantní mi připadá, že nelze přesně datovat počátky hřbitova (pohřbívat se zde přestalo v roce 1847) a rok jeho devastace a že chybí textová analýza epitafů na hrobech. Konec tohoto významného poutnického místa přinesla výstavba tunelu pro potřeby civilní obrany během Slovenského štátu. Rabínský okrsek putoval do podzemí. Na počátku osmdesátých let 20. století nad ním začala dokonce jezdit tramvaj. I nadále byl však navštěvován poutníky, kteří sestupovali přes budku z plexiskla (dříve pouze přes poklop) do podzemí. Třetí kapitola, jako jediná částečně kompilačního charakteru, se pak logicky zaměřila na osobnost, život, dílo a význam Chatama Sofera, kvůli němuž ortodoxní Židé bizarní sestup do podzemí absolvovali. Salnerovou zásluhou však zůstává přiblížení Chatama Sofera v plnosti jeho lidství a konečně i malého příběhu příbuzných proslulého konzervativního rabína, potomků, kteří zejména po roce 1989 navázali s Bratislavou kontakty. Neméně zajímavé je pak i zprostředkování různých názorů na muže, jež dnes - do jisté míry paradoxně - funguje jako symbol tolerance a spolupráce mezi kulturami. Jejím legislativním vyjádřením se stalo memorandum, jehož "dějiny" a text přinesla následující kapitola, v níž Salner poutavě vylíčil i své setkání s panem Cohnem z Mezinárodního výboru pro záchranu hrobů mudrců z Bratislavy, prvořadé osobnosti a organizace při výstavbě architektonického díla. Další části knihy jsou pak příznačně nazvány podle klíčových etap a problémů stavby (Kol´ajnice, Premena, Formality). Odklon kolejnic MHD, obyvateli Bratislavy přijímán rozporuplně, i další práce musely respektovat nedotknutelnost pozůstatků zemřelých lidí. Stavba byla podrobena náboženskému dozoru, jež, jak napsal s odstupem času Salner, sehrával "úlohu mosta medzi halachou a technikou" (s. 103). V kapitole Premena dostal prostor bratislavský architekt Martin Kvasnica, tvůrce díla Rituální kuchyně (2000), aby objasnil svou architektonickou vizi, která musela respektovat i tu skutečnost, že Židé z rodu kohenů mají zákaz kontaktu s hroby. Jakkoliv to připomínalo známou pohádku O chytré horákyni, rabínské autority považují výsledné Kvasnicovo řešení za světový unikát. Architekt sám připomíná svou víru, která mu údajně pomohla pochopit židovské hodnoty. Také za prostým názvem Formality se skrývá předsedou ŽNO Bratislava stručně vyprávěné drama kolem chybějících peněz atd. Poslední kapitolu etnolog Salner věnoval navštěvníkům hřbitova a jejich reakcím na dílo, jakousi učebnici judaismu, slovensko-židovských kontaktů i strukturovanosti židovské komunity.

Knížka, která se čte skutečně jedním dechem, je ovšem unikátní i svým grafickým 
rozvržením textu a obrazového doprovodu. Zatímco pravá stránka náleží vlastní zprávě, levá 
je naplněna texty epitafů na hrobech, fotografiemi protagonistů díla, momentky z významných 
jednání kolem stavby, historickými snímky funkčního hřbitova i prací na něm během 
Slovenského štátu, fotografiemi tramvajových kolejnic, budky a podzemí hřbitova v 
nedávné době, stavebních prací, dřívějších a nynějších poutníků i návštěvníků a konečně 
současné podoby Memoriálu. Černobílé snímky mají přitom nemenší výpovědní hodnotu 
jako text. Každý, kdo mohl vidět zdevastovaný hřbitov, jistě při jejich prohlížení pocítí hrdost 
nad lidským umem i lidskou schopností domluvy. Přesto se - tváří v tvář dílu nového tisíciletí 
- neubráním jisté nostalgii a smutku, který mi evokují fotografie starého hřbitova, přirozené 
součásti někdejší Bratislavy s její každodenní multikulturností. Introvertnost předválečného 
hřbitova je prostě nenahraditelná.

Vydání: 5, 2003, 12