Transformations of religious feelings of Volhynian Czechs

Sládková [Nešporová] Olga

Abstract

The study is devoted to the development of religious feelings of Czech settlers in Volhynia. Moreover, it examines the religious feelings of post-war resettlers from Volhynia. It tries to describe the religious transformation which occurred during their stay in Bohemia, both among the generation of the resettlers themselves and the subsequent generations until present.
The group under observation was formed by Protestants from the village of Český Boratín (the Lutsk district), who, after their resettlement, established themselves in the village of Chotiněves (the Litoměřice region) and in its close vicinity.
At first, Czechs had religious freedom in Volhynia, but from the 1880s onwards, they were exposed to a considerable pressure demanding that they should convert to the Orthodox church. In fact, this was done, at least formally, by two-thirds of Volhynia Czechs by the end of the century. Most conversions appeared among Catholics, while most Protestants never gave up their religious denomination. After religious freedom was proclaimed in 1905, some Orthodox converts returned to the Catholic or Protestant beliefs.
As early as 1880s, an independent reformed community was established in Boratín. It gradually grew and accepted new members, especially from among their Lutheran fellow citizens, while some Catholics joined it, too. In the inter-war period, the community included almost all residents of Český Boratín, it had a permanent clergyman and actively developed a rich activity. It also maintained contacts with their old homeland and it was regularly visited by clergymen from Czechoslovakia. After their resettlement, the Boratín reformed Protestants, headed by churchman J. Opočenský, founded a community of Czech Brethren in Chotiněves. This community directly followed up the Boratín congregation and for about the first ten years it retained the religious traditions taken along from Volhynia. Religious identity became a major element keeping together the group of resettlers, which isolated itself from other newcomers. External events, in particular the death of churchman Opočenský and collectivisation of agriculture in the late 1950s, forced the group of resettlers to the confrontation with the local population as well as the majority views of the Czech Brethren church, whose members they had formally been, and which were brought by the new priest.
However, religious faith never stopped being vital in the life of resettlers. They continued to be faithful members of the congregation and regular visitors of divine services till their death. But a different situation affected the following generations, which means the descendants of the Volhynia Czechs who were already born in Bohemia. Although they were brought up in the religious spirit in the second generation, too, all of them were baptised, attended the Sunday school and were given confirmation, they did not want to take part in the community life any longer. They mainly wanted to be integrated in the majority, secularised, society. Since their belief was a differentiating element, they easily relinquished it. Mostly they did not baptise their children or bring them up in the religious spirit. As a result, in the new conditions, the resettlers did not manage to pass their religious faith and traditions to their offspring. Due to this, they are until present a continually vanishing core of the Chotiněves community.

 

      Volyňští Češi si při návratu do Čech, po druhé světové válce, přinesli mnoho specifických kulturních zvyků a tradic, které si osvojili během jejich zhruba třičtvrtě století dlouhého pobytu na Volyni.[1] Religiozita volyňských Čechů se v mnohém lišila od religiozity majoritních českých obyvatel, a to nejenom druhem vyznání,[2] ale i pojetím víry jako takové a jejím aplikováním v běžném životě. Nábožensky podmíněná specifika patří přitom právě k těm, od kterých reemigranti během procesu integrace do majoritní české společnosti upouštěli jen pozvolna a některé si dokonce udrželi až do dnešních dnů.

      Následující stránky jsou věnovány některým specifickým rysům religiozity protestantů českobratrského evangelického sboru v Chotiněvsi (okr. Litoměřice), jehož členy byly a jsou reemigranti z volyňské osady Boratín a jejich potomci.[3] Zjištěné údaje pochází z terénního výzkumu provedeného roku 2000 a 2001 v Chotiněvsi a okolí.

      Nejprve k prvku, který je jedním z nejvýraznějších vnějších projevů religiozity chotivěvských evangelíků, a sice ke sborovému zpěvu. Sborový zpěv byl hojně provozován již na Volyni a své důležité místo si v náboženském životě reemigrantů udržel až do dnešní doby. Zpěv tvořil a doposud tvoří významnou součást všech náboženských aktivit, od velkých církevních oslav a svátků (Velikonoce, Vánoce, Díkůvzdání), přes rodinné obřady (křest, svatba, pohřeb), až po běžná nedělní shromáždění a případně i biblické hodiny. Podíl zpěvu při náboženských aktivitách je u reemigrantů vyšší, než u ostatních protestantů v Čechách, byť i ti zpívají hojně.

      Na Volyni byl čtyřhlasný zpěv nacvičován v pěveckém kroužku,[4] který byl tvořen dětmi, mládeží i dospělými členy sboru a jehož činnost tak spojovala jednotlivé generace. Na shůzkách pěveckého kroužku byla striktně vyžadována pravidelná účast, která byla členy skutečně dodržována. Repertoár nacvičených písní byl velmi široký,  
v meziválečném období čítal více než tři sta písní a pěvecký kroužek vystupoval při každém shromáždění. Písně byly vybírány vždy aktuálně, až během shromáždění podle tématu farářova kázání, na což jsou mnozí reemigranti dodnes pyšní.[5] Nacvičovaly se zejména písně duchovní, a to jak ze zpěvníků vydávaných v Čechách (Písně cestou života, Lyra sionská, Chorálníček), tak i ze zpěvníků vydávaných v Americe (Jásavý chvalozpěv, Harfa, Sbírka duchovních písní). Vedle písní duchovních tvořily zhruba jednu desetinu nacvičovaných písní i písně světské, hlavně písně národní.[6] Ty upevňovaly v jinoetnickém prostředí národní vědomí a pocit sounáležitosti s českým národem. Zpěv při náboženských slavnostech na Volyni přitahoval i širší veřejnost jiných vyznání a působil tak zároveň jako jeden z důležitých prvků společenského života. Při těchto příležitostech se pro mnohé posluchače, zejména pravoslavné a katolické Čechy, stávala forma a český jazyk, ve kterém byly písně zpívány, důležitější než samotný náboženský obsah. Avšak v meziválečném období, kdy v Boratíně působil vikář Antonín Balabán, se zpěv pro svoji oblibu stal důležitou součástí evangelizační činnosti.[7]

       Velký význam zpěvu jako součásti náboženského projevu reemigrantů přetrval i v českém prostředí. Hned po reemigraci byly nakoupeny zpěvníky českobratrské církve evangelické, podle kterých se začalo zpívat.[8] Obliba písní známých z Boratína však přetrvala a dnes jsou mezi reemigranty většinou nejvíce oblíbeny právě ty duchovní písně, které zpívali ještě na Volyni. Pěvecký sbor v Chotiněvsi tak sice navázal na činnost pěveckého spolku boratínského, počet jeho členů se však v Čechách zmenšoval. Důvodem byl zejména malý zájem ze strany potomků reemigrantů o aktivní účast na pěveckých cvičeních. 
V první polovině 60. let chotiněvský vikář Jan J. Široký konstatuje, že „děti dosud mnoho nezpívaly"[9], potvrzuje však velký zájem o zpěv 
z řad reemigrantů samotných: „Pro slavnostní příležitosti se sejde zpěváků vždy hojnost, ale na shromáždění, bibl. hodiny a pod. už čas nezbývá."[10] V této souvislosti zmíněný autor dokonce tvrdí, že „se náboženství stalo jen formou, přestává být náboženstvím."[11] Tato hypotéza však hodnotila religiozitu volyňských Čechů příliš povrchně 
a nesprávně kladla největší váhu na výrazný vnější projev. O tom nejlépe svědčí fakt, že ještě na přelomu dvacátého a jednadvacátého století se reemigranti každý týden schází na společných biblických hodinách, zatímco pravidelná činnost pěveckého sboru již provozována není.

      Nadále však platí, že pro generaci reemigrantů je sborový zpěv dodnes důležitou součástí náboženského života, i když se počet členů neformálního pěveckého sboru velmi zmenšil. Mezi členy sboru prakticky chybí mladší generace, téměř všichni zpěváci pochází z řad reemigrantů a jsou dnes v pokročilém důchodovém věku. Jak již bylo řečeno, pravidelně se již neschází a nové písně nenacvičují. Dodnes však účinkují při slavnostních příležitostech, kdy jsou zpívány ponejvíce písně, které zpěváci znají ještě z Boratína, případně z období těsně po reemigraci.[12]

      Dalším svébytným rysem je samostatnost chotiněvského sboru, která nepochybně pramení  z poměrů panujících na Volyni, kde byl boratínský sbor vzdálen jak od ústředí konzistoře, pod kterou patřil, tak od evangelíků v Čechách. Samotní věřící v čele se staršovstvem sboru se tak museli starat o organizaci a vedení sboru. Od zaopatření modlitebny, přes pořádání shromáždění i dalších běžných sborových činností, až po zajišťování kazatelů a farářů. Po příjezdu do Čech jednali stejným způsobem. Součástí žádosti o utvoření samostatného sboru, zaslané na synodní radu českobratrské církve evangelické v listopadu 1947 tak byla příloha týkající se rozpočtu sboru,[13]který plně spoléhal pouze na příspěvky farníků sboru, ze kterých měl být vydržován i duchovní. Ještě v první polovině 60. let chotiněvský vikář Jan J. Široký píše: „V určitých okamžicích se zdá, že jakoby zapomínali na to, že nejsou již samotným sborem, ale že patří do společenství celé církve."[14] Také při hledání stálého faráře v 70. letech si laičtí členové sboru počínali velmi samostatně a sami se kontaktovali s duchovními, které žádali o vykonávání stálé duchovenské činnosti v chotiněvském sboru. Synodní rada však několikrát odmítla dát duchovním, se kterými se členové sboru dohodli, souhlas k vedení chotiněvského sboru.[15] Ještě v 80. letech bylo obvyklé samostatné jednání farníků, vedené zejména kurátorkou z řad reemigrantů, Marií Janatovou, která s naprostou samozřejmostí každý rok žádala synodní radu o navrácení souhlasu k vykonávání duchovenské činnosti pro faráře Zdeňka Bártu.[16]

      Také celkové náboženské naladění chotiněvských farníků souvisí s jejich pobytem na Volyni, kde bylo pro většinu z nich základním zdrojem obživy zemědělství. V Chotiněvsi tomu zpočátku nebylo jinak. Vazba na pracovní cyklus spojený se zemědělskými pracemi během roku, se velkou měrou promítla i do náboženských představ a zvyků volyňských reemigrantů. Zbožnost evangelíků na Volyni byla fundamentální a neproblémová.[17] Bůh byl chápán především jako dárce úrody a vlastní zbožnost měla zajistit hojnost a Boží požehnání. Po přestěhování do Čech a následné kolektivizaci zemědělství tento rys sice ztrácel na významu, ale rozhodně se nevytratil úplně. Dodnes je duchovní slavnost „Díkčinění" za úrodu velmi důležitou událostí náboženského roku. Chápání úrody jako božího daru u nejstarší generace reemigrantů přetrvalo, což potvrzuje i současný farář chotiněvského sboru Zdeněk Bárta, který uvádí jako nejdůležitější faktory ovlivňující návštěvnost bohoslužeb: „sklizeň chmele, počasí a jiné plodiny, které zrovna dorůstají".[18] Tento charakteristický způsob vyzdvižení jedné oblasti božského působení se zřejmě uchoval zejména díky tomu, že většina reemigrantů pracovala i v Čechách nadále v zemědělství,[19] případně si ještě udržovala, či dodnes udržuje, malá hospodářství pro svoji soukromou potřebu.

      Dokonce i vztah k Bibli byl po příchodu do Čech u reemigrantů výrazně odlišný od běžného přístupu panujícího v českobratrské církvi evangelické. Jakékoli kritické bádání a složitou teologii příchozí zavrhovali, Bible pro ně byla souhrnem věčných pravd, které nebylo potřeba, a navíc nebylo vůbec žádoucí, blíže zkoumat a hodnotit. V tomto postoji farníky utvrzoval jejich duchovní Jaroslav Opočenský, pocházející také z Volyně. Po jeho smrti roku 1957 však byli reemigranti nuceni konfrontovat své názory s nově příchozím farářem, kritickým teologem a hebraistou, Janem Dusem. O nechuti „volyňských" přijímat kritický přístup k Písmu se zmiňují i další duchovní chotiněvského sboru.[20] Postupem času však reemigranti tento přístup opouštěli a dnes již prakticky není patrný.

      Specifický byl také přístup reemigrantů k eucharistii. Na Volyni byla večeře Páně vysluhována zpravidla jednou ročně, což souviselo s absencí stálého duchovního, který by ji mohl vykonávat častěji. Malá četnost učinila z eucharistie skutečně výjimečnou a sváteční událost. Na základě toho se zvyk přistupování k večeři Páně pouze jednou ročně, na Velký pátek, udržel i v dobách, kdy již v Boratíně působil stálý duchovní. V boratínském sboru navíc panoval mezi farníky pocit, že pouze ti, kdo jsou téměř dokonalí a nejsou s nikým ve sporu, mohou přistupovat k večeři Páně.  Před přijímáním se rodinní příslušníci sešli, vzájemně se odprosili a odpustili si případné neshody. Ti kdo se nemířili, byli si toho vědomi a na základě osobního rozhodnutí k večeři Páně nepřistupovali.[21] Přístup k eucharistii, který byl podmíněn splněním jistých etických morem a provedením sebekritického zhodnocení týkajícího se jejich dodržení, tak nebyl významný pouze pro vztah mezi člověkem a Bohem. Hrál důležitou roli také v sociální rovině, kde upravoval vzájemné vztahy mezi jednotlivými farníky.

      Tato skutečně hluboká úcta k svátosti Večeře Páně byla přenesena do Čech, kde se malá četnost přijímání ostře rozcházela s většinovou praxí českobratrských evangelických farářů. Na návrh kurátora sboru odsouhlasilo staršovstvo sboru roku 1950 rozhodnutí o vysluhování večeře Páně pouze dvakrát do roka[22] a velkou úctu k ní si reemigranti i nadále zachovávali. Postupem času a hlavně příchodem českých duchovních se četnost přijímání během roku zvětšovala. V první polovině 60. let byla večeře Páně vysluhována pětkrát do roka, přičemž účast byla na Velký pátek 90 - 100 %, zatímco při ostatních svátcích spojených s přijímáním (Boží hod vánoční, neděle velikonoční, svatodušní neděle a konfirmace) byla pouze okolo 40 %.[23] Tento fakt svědčí o přetrvávajícím velkém významu přikládanému eucharistii přijímané na Velký pátek oproti její méně důležité a v některých případech i odmítané roli při jiných příležitostech. Ještě v 90. letech, když se hlasovalo o tom, že se bude eucharistie konat každý měsíc, byli někteří starší ze zboru proti tomu. Jako důvod udávali skutečnost, že přílišnou četností tato svátost zevšední.[24] Nicméně většina sboru s tímto návrhem souhlasila a dnes již není nijak patrná menší účast při bohoslužbách, kdy je večeře Páně vysluhována.[25] Reemigranti, kteří ještě dnes žijí, tedy postupně přijali v otázce přijímání večeře Páně praxi, která je v Čechách běžná.

      Jak bylo ukázáno výše, některé specifické rysy v religiozitě reemigrantů lze vystopovat ještě i dnes, i když jsou v porovnání se stavem krátce po reemigraci již většinou značně setřeny. Jejich přímá návaznost na náboženské zvyky a smýšlení uplatňované v Boratíně je nesporná. Navíc jejich udržení v počátečních obdobích po reemigraci svou činností velmi podpořil vikář Jaroslav Opočenský, který plně navázal na boratínskou náboženskou tradici a nebyl ochoten přijímat prakticky žádné nové vlivy. Specifické rysy si tak uchovala právě a zejména skupina reemigrantů samotných. Další členové sboru, pocházející z generací potomků reemigrantů, se již s těmito specifickými náboženskými postoji a zvyky svých rodičů a prarodičů, získanými na Volyni a odlišnými od běžné religijní praxe v českobratrské církvi, zpravidla vůbec neztotožňují. Tyto rysy tak spolu s úmrtím posledních reemigrantů nepochybně zaniknou.

 

 


[1] Do ruské Volyňské gubernie Češi odcházeli nejvíce na přelomu 60. a 70. let  19. st. Důvody k odchodu byly převážně ekonomické.  Na Volyni utvářeli soudržné skupiny  v rámci tamních vesnic a měst nebo zakládali samostatné české osady. Po druhé světové válce se, v rámci osídlování českého pohraničí po odsunu Němců, do České republiky vrátilo téměř 40 000 volyňských Čechů.

[2] Nejvíce příchozích bylo pravoslavného vyznání, méně bylo katolíků a nejméně protestantů - reformovaných, augsburských a baptistů.

[3] Sbor byl založen r. 1948 na žádost boratínských reemigrantů pod  vedením jejich vikáře Jaroslava Opočenského a považuje se za sbor pokračující a navazující na reformovaný sbor v Boratíně (Lucký újezd).

[4] Pěvecký kroužek byl v Boratíně založen již roku 1882.

[5] Informátorka Anna Vlková (rozhovor dne 15. 11. 2000). Vlk, Josef - Vlková, Anna - Vlk, Vladislav: Historie Českého Boratína. Ústí nad Labem 2000, s. 106.

[6] Vlk, Josef; Vlková, Anna; Vlk, Vladislav: Historie Českého Boratína. Ústí nad Labem 2000, s. 105-106.

[7] Balabán, Antonín: Mé vzpomínky. Život evangelického faráře. Heršpice 1993, 
s. 128-136.

[8] Opočenský, Jaroslav: Zápisy ze schůzí staršovstva. s. 9 (schůze staršovstva 13. 6. 1947).

[9] Široký, Jan J.: Historie a náboženský profil volyňských evangelíků. Písemná práce k praktické farářské zkoušce. B.m. 1969, s. 34.

[10] Tamtéž, s. 33.

[11] Tamtéž s. 33-34.

[12] O tom svědčí například nácvik zpěvu na vánoční slavnost v chotiněvském kostele dne 17. prosince 2000. Zpěváci si zde opakovali písně, které se naučili ještě na Boratíně - např. Zpěv Anjelů, Vánoční zvěst, Ó hvězdo betlémská, Klid v Betlémské krajině.

[13] Janatová, Marie: Kronika. Sp. 1984, s. 90.

[14] Široký, Jan J.: Historie a náboženský profil volyňských evangelíků. Písemná práce k praktické farářské zkoušce. B.m. 1969, s. 28.

[15] Janatová, Marie: Kronika. Sp. 1984, s. 134-143.

[16] Souhlas k vykonávání duchovenské činnosti mu byl odejmut r. 1980, navrácen r. 1987.

[17] Zdeněk Bárta dokonce tvrdí, že byla pietistická (rozhovory 20. 10. 2000, 22. 3. 2001), což podle mého soudu neodpovídá vymezení tohoto náboženského hnutí. Boratínští reformovaní jako celek totiž nevykazovali rysy charakteristické pro pietistické skupiny, zejména např. vědomí vlastní výlučnosti (v postoji „obrácených" proti „neobráceným"), důraz na vnitřní prožitek víry oproti prožitkům vnějším, absolutní oddání se Kristu s cílem dosažení vlastní spásy, vedoucí až k pohrdání tímto světem, model náboženských skupin uvnitř církve (ecclesiola in ecclesia). Viz stručné vymezení pietismu Nešpor, Zdeněk, R.: Poznámky o genezi východočeského tolerančního sektářství. Bakalářská práce na IZV UK. Praha 1998, s. 168-175. Autor  zde vychází zejména z E. Troeltsche (Troeltsch, Ernst: Die Soziallehren der christlichen Kirchen und Gruppen. 1911) a R. Říčana (Říčan, Rudolf: Od úsvitu reformace k dnešku. Praha 1947).

[18] Zdeněk Bárta (rozhovor 22. 3. 2001).

[19] Podle dotazníkového průzkumu provedeného na přelomu února a března 2001 pracovalo v zemědělství asi 70 % reemigrantů žijících v Chotiněvsi.

[20] Široký, Jan J.: Historie a náboženský profil volyňských evangelíků. Písemná práce k praktické farářské zkoušce. B.m. 1969, s. 44; Zdeněk Bárta (rozhovory 20. 10. 2000 a 22. 3. 2001).

[21] To tvrdí reemigrantka Vlasta Čurdová (rozhovor 3. 12. 2000). Taktéž i farář Zdeněk Bárta (rozhovor 22. 3. 2001).

[22] Opočenský, Jaroslav: Zápisy ze schůzí staršovstva. s. 54, 57 (schůze sborového shromáždění 26. 3. 1950 a schůze staršovstva 2. 5. 1950). Marie Janatová nesprávně uvádí jako počáteční rok konání eucheristie dvakrát ročně rok 1956. Janatová, Marie: Kronika. Sp. 1984, s. 100.

[23] Široký, Jan J.: Historie a náboženský profil volyňských evangelíků. Písemná práce k praktické farářské zkoušce. B.m. 1969, s. 36.

[24] To tvrdí současná kurátorka sboru Alena Čurdová (rozhovor 3. 12. 2000).

[25] Podle výpovědi chotiněvského faráře Z. Bárty (rozhovor 22. 3. 2001), podobně pí. Klepsová (rozhovor 19. 2. 2001).

 

 

    

 

Vydání: 5, 2003, 12