TEAMWORK IN CZECH ETHNOLOGY IN THE SECOND HALF OF THE 20th CENTURY

Moravcová Mirjam

Abstract

This contribution addresses two topics in context of social reality: Theoretical framework of team field research and cognitive results of this research and their impact on diversification of theoretical thinking in Czech ethnology.
Within this interpretive context there are four levels of team research work being discussed:
1) Examination and systematic mapping of fast disappearing traditional tangible and spiritual folk culture;
2) Examination of proletariat, industrial regions and towns, outlined as historical-ethnographical analysis trying to define development trends and interpret changing commonness in context of modern Czech social life;
3) Examination of “contemporary village“ in order to document and interpret cultural changes, record transformation of the “pre-socialist“ social hierarchies, as well as disappearance or transformation of traditional ways of village social life;
4) Examination of integration and disintegration processes in society, targeted to different ethnic groups, re-emigration groups, and groups of expatriates living abroad.
The first four decades of the second half of the 20th Century, gave rise to conditions, within its social framework, for team research work of ethnologists – regardless the fact that the program was limited and dictated theoretical, thematic, as well as problem direction of this scientific work. Broad platform was set up for team research activities, even though this platform was limiting and compulsory selective. In the last decade of the 20th century, this former institutionalized platform was restructured. The new platform provided extensive and fundamental space for personal initiative. Conditions were set up for liberal approach to selection of research problems, as well as theoretical assumptions for its solution, selection of methods and techniques of research work. Team research became based on social demand and scientific goals of the researchers.
Team research work of the entire second half of the 20th Century is closely tied with deep understanding of the Czech traditional folk culture development. However, it is also closely related to development of the Czech ethnology, modernization of the field, gradual re-definition of the ethnological objects studied in its framework, and expansion of thematic and problem categories. It also involves re-evaluation of social significance of ethnographic facts and their discursive processing.

Až dozraje čas a přistoupíme k sepsání dějin české etnologie, budeme psát o úspěších, prohrách i absurditách. Dvěma absurditami uvedu svou úvahu o týmové práci českých etnologů v druhé polovině 20. století, v epoše dlouhých a slo­žitých padesáti let, v nichž jsme svou aktivitou i laxností pomáhali profilovat náš obor. První absurditou je, že o týmové práci v české etnologii bude psát člověk, k jehož celoživotnímu pracovnímu krédu patřila obhajoba badatelské individuality, který pro sebe nárokoval samostatnost vědecké práce a hájil svobodnou volbu tématu i problému. Druhou absurditou je zvolené téma. Je tak široké, že přesahuje rámec stručného shrnujícího nadhledu, který si vynucuje rozsahem limitovaný text.

Týmovou práci v etnologii možno uchopit v nejrůznějších souvislostech. Lze ji vyložit z hlediska organizace a autorské spolupráce na dílech syntetického charakteru. Lze ji pojednat z hlediska modelů týmové etnografické heuristiky i z hlediska angažovanosti a tvůrčího podílu různých institucí na realizaci těchto modelů. Stejně tak ji lze hodnotit z hlediska protikladné pozice partnerské a tutorské spolupráce při týmovém terénním výzkumu,1 z hlediska typů týmového výzkumu, z hlediska variability, výpovědní hodnoty a verifikace různých technik používaných při týmových terénních výzkumech. Nad týmovou prací se lze zamyslit i z hlediska možností a organizace sběru sekundárních dat, z hlediska budování dokumentačních fondů. Možno ji interpretovat také z hlediska zamýšlených a deklarovaných cílů etnologické práce.

Zvolila jsem pro svůj v zásadě selektivní výklad o týmové práci v české etnologii druhé poloviny 20. století pohled další. Zaměřuji se na teoretická východiska a dosažené postuláty týmových výzkumů.2Položila jsem si dvě otázky:

1.  jaký byl teoretický rámec v němž byly koncipovány týmové terénní výzkumy v druhé polovině 20. století, tedy v čase jejich programového priorizování, a
       2.  jaké bylo poznávací vyústění těchto výzkumů a jejich dopad na diverzifikaci teoretického myšlení v etnologii.

 

Takto položené otázky ovšem nutí ukotvit výklad v čase a vztáhnout jej k společenské situaci. Naopak takto položené otázky dávají malý prostor k úvahám o výpovědní hodnotě, efektivitě a možnostech realizace různě metodicky koncipovaných týmových výzkumů a jejich verifikaci.

 

A nyní terminologické zastavení. Musím se vyrovnat s pojmy tradiční lidová kultura, etnologie a etnografie. Fenomén, který běžně v odborném i laickém diskurzu označujeme tradiční lidovou kulturou, je soubor kulturních jevů a projevů, jehož nositeli byli obyvatelé českého venkova 19. století. Ve smyslu projevů duchovní, společenské a hmotné kultury, tedy ve smyslu, který užíváme dodnes, petrifikovali obsah tohoto pojmu protagonisté národopisného hnutí na konci 19. století.3 I když si plně uvědomuji, že tento přijatý pojmový koncept je významově zužující, v následujícím výkladu se ho podržím.

Termíny etnologie a etnografie pak budu používat v pojetí, v jakém je používá socio-kulturní antropologie, přestože vím, že v českém jazykovém prostředí jsou oba termíny obsazeny jinak a toto obsazení nijak nezpochybňuji. Na rozdíl od badatelů ostatních společenských věd jsme totiž my etnologové proměnou názvu dokázali implicitně manifestovat proměny v zaměření svého oboru – a to v teoretických přístupech, ve výběru objektu i předmětu studia.

 

Velký týmový výzkum, který svým způsobem předznamenal a stigmatizoval pojetí týmové výzkumné práce v etnologii v prvých dvou desetiletích druhé po­loviny 20. století byl uskutečněn na počátku 40. let a směřoval k plošnému mapování lidové architektury.4 V dobové realitě se logicky obrátil k nejtransparentnějšímu a zároveň nejstabilnějšímu jevu tradiční lidové kultury. Tento „kultovní“ výzkum (pro generaci Karla Chotka a jeho žáků) byl koncipován v době, kdy bez ohledu na strukturalistický, pozitivistický nebo srovnávací přístup k analýze etnografických faktů byla žitá kultura „lidu“ chápána jako kulturní projev současnosti nesoucí v sobě dějinnou paměť. Byla nahlížena jako celek, který je formován nejen sociální a kulturní realitou současnosti, nýbrž který obsahuje v reliktech rezidua – stopy předchozích kulturních vrstev, a který tedy je kontinuitní přes přiznané fáze diskontinuity, kulturních zvratů a šoků. „Lid“ pak byl ztotožněn s obyvatelstvem českého venkova, vyzdviženým národopisným hnutím 90. let 19. století i následnou politickou argumentací agrární a lidové strany na nositele dějinné tradice „ryzího češství“.

Na tento myšlenkový koncept navazovala a z tohoto teoretického ukotvení vycházela v padesátých a šedesátých letech jedna vrstva etnografické týmové výzkumné práce, vrstva, která dominantně poznamenala úsilí českých etnologů/etnografů těchto let – a to i ve změněné společenské situaci a v symbióze s direktivně deklarovanými teoretickými přístupy. Tato vrstva týmových etnologických výzkumů se orientovala na soustavné poznávání a mapování tradiční lidové hmotné a duchovní kultury, radikálně mizející. Jsou s ní spjaty systematické výzkumy lidového stavitelství,5 lidového oděvu6a tradičního zemědělství,7 které na jednotné metodické bázi propojily výzkumnou činnost různých pracovišť zabývajících se těmito fenomény lidové kultury. Váží se k němu také záchranné výzkumy,8 práce na přípravě etnografických map a etnografického atlasu,9 dokumentace artefaktů lidové umělecké výroby,10a ve svébytné poloze i vypracování Československé vlastivědy.11

Týmové etnologické výzkumy, směrované v 50. a 60. letech 20. století k ploš­nému mapování české lidové kultury, provázelo konstituování metodiky základního výzkumu budované na meziresortní spolupráci. Do týmové práce se zapojovali odborníci specializující se na studium určitého fenoménu lidové kultury, badatelé, kteří k tomuto studiu došli z různých výchozích pozic své profesní orientace a sledovali tytéž kulturní fenomény z odlišného zorného úhlu. Působili na různých pracovištích, ovšem na pracovištích institucionálně se zabývajících týmiž fenomény lidové kultury. Týmovou práci obohacoval kontrast pohledu a s ním spojený problémový záběr. Spolupráce byla řízena a uskutečňovala se podle jednotné koncepce výzkumu. V ní byly ukotveny závazné požadavky na primární popis i na časové a sociální řazení sledovaných jevů, a také prostorová delimitace výzkumu. Spolupráce byla realizována především jako týmová práce partnerská, i když řízená užším týmem specialistů z jednoho centra. Pokud do výzkumu byli zapojování studenti, tedy vždy k ověřování a zaznamenání konkrétních jednotlivostí.

Výzkum jevů tradiční lidové kultury dal podnět také k využití některých výzkumných technik etnografické terénní práce, známých sice již v době meziválečné,12 avšak v české etnografii jako záležitost práce týmové realizovaných v široké míře až v 50. a 60. letech 20.století (např. předběžný dotazníkový průzkum v obcích s cílem výběru typových lokalit prostřednictvím místních úřadů a další).13 Tento týmový výzkum vedl ovšem i organizaci jednotné dokumentace a k organizování soupisů artefaktů lidové kultury mimo terén.14

Jaká poznávací východiska však tato týmová práce přinesla a jak ovlivnila další teoretické myšlení českých etnologů/etnografů? V nejhrubším shrnutí můžeme za nejzávažnější postuláty s dopadem to teoretické roviny označit následující:

l      byly definovány oblasti s osobitou lidovou kulturou, zachyceny vlivy modernizace na vznik nových kulturních oblastí a popsány mechanizmy jejich konstituování; byly zachyceny procesy kulturního sjednocování a formulovány jeho příčiny;

l      byly definovány vztahy mezi národopisnými, geografickými a průmyslovými oblastmi;

l      byly prokázány přesahy kulturních jevů do různých jazykových prostředí a tedy i autonomie fungování fenoménů lidové kultury s ohledem na národní sebeidentifikaci nositelů;

l      byla prokázána nejednotnost ohraničení výskytu jednotlivých kulturních jevů a posuny těchto ohraničení;

l      byl prokázán i vliv sociální organizace (rodiny) na proměny podob lidové kultury a funkčního využití jejích jednotlivých komponentů.

 

Týmové výzkumy orientované na tradiční lidovou kulturu, se vyslovily k problémům, které jednoznačně vycházely ze zájmu o „inventuru“ lidové hmotné a duchovní kultury. Sledovaly lidovou kulturu obyvatelstva Čech, Moravy a Slezska jako kulturní fenomén, který postupně podléhá modernizaci, a který je v současnosti (měřeno časem výzkumů) posouván do polohy kulturního dědictví a stává se historickou minulostí života předchozích generací. Ve své podstatě však tyto výzkumy přinesly řešení otázek, které byť v jiné rovině, formuluje i současnost. Z mnohých zmiňme alespoň otázku prolínání kulturních vlivů a dopadu tohoto procesu do proměn kulturního názoru, nebo otázku vazby jazykové a kulturní osobitosti a jejich vztahu k etnické a národní identitě a sebeidentifikaci, otázku vlivu rodiny a síly rodinných vazeb na konstantnost či diskontinuitu kulturního naturelu ukotveného v kulturním modelu života a mentalitách, otázku kulturní adaptace jedince a skupiny v situaci společenské, ekonomické a geografické změny, vedle dalších.

A nesmíme zapomenout na další důležitý fakt, i když se vymyká rozpravě o teorii a metodologii. Tyto týmové výzkumy daly vzniknout jedinečným dokumentačním fondům,15 které žel zřejmě v plné šíři zhodnotí až příští generace českých etnologů. Teprve ta se k nim zřejmě bude vztahovat se stejnou vážností, s jakou se dnes vztahujeme k folklorním a topografickým sběrům 19. století.

Nutno ovšem konstatovat, že takto orientované týmové výzkumy dosáhly hranice svých možností. Limity jim dala nejen omezující orientace na tradiční lidovou kulturu, postupně vědecky neudržitelná, nýbrž v kontextu hmotné kultury i její mizení – tedy těch forem, které byly označovány za tradiční, a které dnes můžeme chápat jako součást svého kulturního dědictví.

 

Paralelně s týmovou výzkumnou prací orientovanou na lidovou kulturu startoval v padesátých letech 20. století postupně i směr týmové práce, který vycházel z jiných metodologických východisek. Byl paradoxně – s ohledem na dobovou společenskou realitu – sycen ze dvou protichůdných zdrojů. Prvým zdrojem bylo politické směrování vědy (záměrně nemluvím o marxistické filozofii), druhým zdrojem pojetí studia městské populace, formulované Lippmanem a chicagskou sociologickou školou. Aniž by byla zbourána vize kontinuity žité kultury a jejích kontinuitu přerušujících zvratů, byl přeformulován pojem „lid“ na „pracující lid“. V tomto významovém kontextu se objektem etnografického výzkumu určité skupiny badatelů stalo zprvu průmyslové dělnictvo16 – jako protipól zemědělského obyvatelstva, a „družstevní rolnictvo“17 – jako protipól selských vrstev vesnice. Záhy se však pozornost týchž badatelů v rámci koncepcí týmové výzkumné práce výrazně orientovala na obyvatelstvo průmyslové oblasti jako typické aglomerace moderní společnosti18 a města jako sídla hluboce sociál­ně stratifikované společnosti.19 Postupně, i když nesnadno a proti přesvědčení mnohých českých etnografů, se prosazoval názor, že rovnocenným předmětem etnografického výzkumu je kterákoli společenská vrstva či skupina.20 A tento fakt nutno zdůraznit.

Koncepční přístupy ke studiu dělnictva, průmyslových oblastí a města se opíraly o dvě základní východiska. Studium bylo pojato jako historicko-etnografická analýza,21 cílem které je definovat vývojové tendence a vysvětlit proměňující se každodennost sociální skupiny, vrstvy, třídy či sociálně různorodé society v kontextu sociálních a ekonomických souvislostí života moderní české společnosti. A dále. Výchozím modelem těchto výzkumných projektů se staly klasické národopisné monografie, i když v každém realizovaném projektu byl výchozí model ve výběru sledovaných jevů, projevů a vztahů žité kultury obměňován, inovován a případně i redukován.22 Obě východiska stigmatizovala týmové výzkumy průmyslových oblastí a města. Orientovala je na široce pojatou mezioborovou spolupráci, v níž se programově sešli nejen etnografové a folkloristi, ale prvoplánově také historici,23 druhoplánově i jazykovědci, etnomuzikologové, právní historici. Ve výzkumných týmech se tedy nesdružovali oborníci specializovaní na určitý, tradičně etnology analyzovaný kulturní jev, projev či vztah, nýbrž ti, kteří chtěli studovat žitou každodennost sociálních skupin pohledem a specifickým problémovým zájmem své profesní odbornosti. Spolupráce vycházela opět z partnerství odborníků, podřizujících se sjednocujícímu koncepčnímu záměru. Respektovala ovšem odbornou specializaci a dávala širší prostor pro osobní vklad ve formulaci problémů a názorových stanovisek. Vzájemné obohacení vycházelo z propojení témat a problémů. Směřovalo jednak ke komplexnosti uchopení vnitřně diferencované žité kultury (sociální skupiny, třídy, lokální společnosti, společnosti městského typu), jednak ke stanovení vývojových tendencí této žité, sociálně determinované kultury. Mezioborová spolupráce týmu pak v rámci uchopení vývojových tendencí si kladla za cíl i postižení procesu konstruování sociálních skupin jako svébytných kulturních entit dobově se proměňující společnosti.24 Vytýčení programu mezioborové spolupráce a přesně definované dělby výzkumných úkolů v rámci jediného výzkumného záměru provázelo výzkumy průmyslových oblastí a městských aglomerací. Právě mezioborová spolupráce a překročení úzkého rámce jednooborového pojetí výzkumu se stala jejich znakem.25

S takto pojatým týmovým výzkumem jsou spjaty monografie průmyslových oblastí26 a městských aglomerací.27 Váže se na něj i prvé použití sběru etnografických dat metodou dnes označovanou jako metoda orální historie,28 práce s biografickými vyprávěními jako svébytným folklorním i výpovědním pramenem,29 vypracování metodiky terénního kvalitativního výzkumu prostřednictvím reprezentativních lokálních a sociálních vzorků,30 použití metodiky výzkumu sociálních buněk na principu dnešní progresivně prosazované techniky výzkumu ohniskových skupin (focus groups),31 využití tutorského typu výzkumu při sledování frekvence jevů a shromažďování kvantifikovatelných dat, konstituování metodiky centrálního zpracování sekundárních pramenů.

Jaká poznávací východiska přinesla týmová práce na výzkumu města a průmyslové oblasti a jak ovlivnila teoretické myšlení českých etnologů? Ve zjednodušení lze za přínos této týmové práce označit:

l      orientaci etnologického výzkumu na společnost, její strukturu a fungování jako na jednu z priorit etnologického studia;

l      poznání, že všechny jevy a projevy žité kultury mají schopnost vypovídat o společenských procesech – výpovědní limity nespočívají v těchto jevech, nýbrž v neschopnosti rozkrýt jejich vnitřní obsah a analyzovat je ve společenském kontextu;

l      poznání, že velké město (velkoměsto) a průmyslová oblast jsou přirozeným prostředím pro integraci různých podob žité kultury;

l      poznání, že nadregionální a nadnárodní vlivy pronikají do tohoto prostředí prostřednictvím jednotlivých sociálních vrstev a zde se teprve prolínají;

l      poznání, že výměna kulturních vlivů mezi sociálními vrstvami probíhá obousměrně a vícesměrně – ve smyslu kulturních přejímek na straně jedné a demokratizace kultury na straně druhé;

l      poznání, že velkoměsto a centrum průmyslové oblasti vytváří jádro pro formování nové regionální podoby žité kultury;

l      poznání, že vznik průmyslu může vytvořit podmínky pro vznik národopisné oblasti a vyčlenit ji kulturně na pozadí starší širší národopisné oblasti;

l      poznání, že politická kultura je ukotvena v kultuře žité;

l      poznání, že fenomény žité kultury mohou fungovat jako integrující činitelé v procesu emancipace nově se formujících sociálních entit.

 

Přestože týmová práce na výzkumu obyvatelstva průmyslových oblastí a města byla ve svých počátcích svázána s politickým programem a fungovala jako politikum – a tak byla také v řadách českých etnologů té doby vnímána a v kuloárech dokonce hodnocena jako křivda na oboru – měla jednoznačně odborný dopad. Ač nedeklarovaně a bez implicitně definovaných teoretických závěrů v postatě nastartovala modernizaci české etnologie. Pomohla prosadit pojetí, které dnes považujeme za samozřejmé.

Na pozadí, přesněji souběžně s oběma zmiňovanými směry týmové výzkumné práce, byly od konce 60. let 20. století opakovaně, i když ve značné diskontinuitě, formulovány projekty týmových výzkumů, koncipované se záměrem o zachycení kulturní osobitosti a sociokulturní transformace určité oblasti. Přestože tyto výzkumy vycházely s prioritního cíle dokumentovat tradiční lidovou kulturu a ukázat její regionální zvláštnost, kladly důraz na současnost a změnu. V řadě případů formulace výzkumů zněla „studium současné vesnice“.32

Studium „současné vesnice“ vycházelo opět ze společenských požadavků doby. Střet těchto požadavků s vůlí badatelů dokumentovat tradiční rysy lidové kultury a zaznamenat jejich zánik či transformaci vedl ke složitému hledání jak objektu výzkumu, tak jeho předmětu. Ve velkém zjednodušení lze říci, že objekt byl nalezen v obyvatelstvu vesnických sídel. Vesnické obyvatelstvo bylo nahlíženo v pozici kontinuálních nositelů lidové kultury a současně v pozici příjemců kulturních a společenských inovačních procesů. Rovinu vymezení „lid“ a „pracující lid“ nahradila rovina „příslušník malé lokální společnosti zemědělského typu“. Všechny regionálně vymezené týmové výzkumy let 60. až 80. vycházely z cíle analyzovat žitou kulturní realitu zvolené oblasti právě s prvořadým ohledem na malé lokální společnosti. Takto definovaný objekt badatelského zájmu směroval výzkumnou pozornost na lokální společnost jako celek – na zemědělské i nezemědělské obyvatelstvo: průmyslové dělnictvo, drobné řemeslné výrobce a další živnostníky. Předmětem výzkumů se pak stal způsob života v jeho různých projevech. Ovšem žitá přítomnost a její kulturní podloží byly v různé intenzitě a prioritě konfrontovány s žitou kulturou minulosti. Kulturní změna a její dynamika se posléze staly vůdčí ideou těchto týmových výzkumů. V kontextu „změny“ začala ovšem postupně do výzkumných programů prolínat další idea – idea společenské a kulturní „stabilizace“.33

Regionálně vymezené týmové výzkumy byly realizovány ve středním Pootaví (Prácheňsko),34 středním Polabí,35 na Broumovsku,36 Moravském Valašsku, Těšínsku37. Z téže koncepce vycházely také výzkumy uskutečněné v rámci přípravy jihočeské38 a západočeské vlastivědy.39

Volně na ideu regionálních týmových výzkumů navazovala i aktivita muzeí, směrovaná ovšem především ke koordinaci sběratelské a dokumentační práce.40

Na týmových výzkumech, formulovaných jako výzkum kulturně svébytných oblastí, se podíleli především etnografové. Spolupráce s folkloristy ustupovala a z hlediska míry zapojení badatelů nebyla rovnocenná. Většina výzkumů byla pojata jako opakované krátkodobé stacionární výzkumy, rozvržené do několika let. Přesto právě v rámci výzkumu středního Pootaví byl uskutečněn dlouhodobý stacionární výzkum, který dovolil plně uplatnit výzkumnou techniku zúčastněného pozorování a přímou interakci výzkumníka a respondenty/naranty.41 V teoretické rovině pak právě tyto výzkumy iniciovaly diskuse o přínosnosti, vhodnosti či nezbytnosti využití kvantitativních výzkumů v etnografické výzkumné práci, která je orientována na současnost a mapuje dosud krystalizující jevy, projevy a vztahy.42

Jaká poznávací východiska přinesla výzkumná práce orientovaná v 60.až 80. letech na výzkum „současné vesnice“? Za závažné lze považovat poznatky:

l      tradicionalita a společenská konzervativnost předlistopadových vesnických společenství se odvíjela jednak od regionálních specifik (v nichž významné místo zaujímala doména hospodářská i kulturní), jednak od vztahu a vzdálenosti vesnického sídla a městského centra;

l      žitá kultura české vesnice 50. až 90. let 20. století se odvozovala od vnitřní struktury domén hospodářského a kulturního života;

l      na vesnici před rokem 1989 docházelo k replikaci starších „předsocialistických“ sociálních hierarchií, které se uplatňovaly i v hospodářském životě, ovšem vzhledem k socialistickým strukturám byly předeklarovány;

l      přijímání kulturních vzorů ovlivňovala sice intenzita kontaktů s městem a sjednocující působení masmedií, ovšem významným činitelem byla i lokální společenská prestiž;

l      kulturní změna, která reagovala na kulturní vzory, rychle zasahovala vnější znaky žité kultury, naproti tomu duchovní oblast byla rezistentnější a méně dynamicky reagující;

l      součástí hodnotových orientací obyvatel vesnic zůstával vztah k venkovské krajině.

 

Jako přímá společenská objednávka byl v 70. letech nastartován program týmového výzkumu integračních a desintegračních procesů ve společnosti, směrovaný cíleně k jinoetnickým a reemigračním skupinám.43A opět v paradoxech doby v metodologických východiscích reflektoval nejen pozice dobového společenského myšlení, které reprezentovalo v kontextu etnologie Bromlejovo pojetí etnicity. Tříbil se i diskusemi o Levinasově pojetí pocitu domova a pojetí jazyka a mýtu u Casirera, které probíhaly na bázi úzké přátelské skupiny, diskusemi, které měly bezprostřední dopad i do prostředí etnologického.44

Objektem týmového výzkumu integračních a desintegračních procesů ve společnosti se stala „sociální skupina“ definovaná na bázi etnických kořenů a příslušnosti k lokální společnosti určitého typu. V kontextu takto stanoveného objektu výzkumu byla pozornost zaměřena jednak na reemigrační a imigrační skupiny usídlené v pohraničních oblastech Čech, Moravy a Slezska,45 jednak na různé etnické skupiny žijící na území českých zemí.46 Výzkum směřoval k postižení sociální a kulturní osobitosti těchto skupin a k zachycení vyrovnávacího procesu, kterým procházely. Na pozadí střetu různých výchozích menšinových kultur s většinovou kulturou českou se sledovala fáze přizpůsobení, akulturace, integrace a asimilace.47Problémovou prioritou, k níž se upínala pozornost výzkumníků, se stala společenská kultura, rodinné struktury, vztahy a ritualizované podoby těchto vztahů, socioprofesní převrstvování, adaptace na nové formy a modely každodennosti, a také stavební kameny revitalizované etnicity – nalézané v různých fenoménech žité kultury.

Za základní metodický přístup byl zvolen přístup interdisciplinární48 – propojující poznatky etnologie, demografie, sociologie, historie, filosofie, folkloristiky, jazykovědy, právní historie. Do základního výzkumu, vedeného podle podrobně propracované osnovy, byli zapojeni odborníci nejen z akademických a univerzitních pracovišť, pracovníci ministerstev a místní správy (resortů zabývajících se minoritními skupinami obyvatelstva), nýbrž i z pracovišť muzejních. Týmová výzkumná práce pak budovala na tématickém a problémovém fázování, jemuž se podřizovali všichni členové široce založeného výzkumného týmu. Přes tuto programovou „závaznost“, která ve své podstatě vedla ke sledování problému z různých odborných rovin, a tedy k syntetizujícímu přístupu k tomuto problému, byla při rozdělení práce nadále respektována jak neetnologická odbornost členů týmu, tak tradiční etnologické specializace. Současně se respektovalo profilování zájmu o jednotlivé etnické skupiny.

V etnologické části terénní výzkum probíhal dvousměrně. Na bázi autorské se opíral jednak o tématicky vedené standardizované rozhovory a jejich následné vyhodnocení, jednak o zúčastněná pozorování (při analýze současnosti). Na bázi tutorské pracoval s široce obsazeným studentským kolektivem.49 Studenti výzkum realizovali technikou standardizovaných rozhovorů podle jednotných dotazníkových návodů,50 směrovaných k zachycení různých projevů žité každodennosti. Po zkušenostech prvých tutorských výzkumů imigračních skupin začal tým precizovat problémový rozsah dotazníkových návodů na základě výsledků sondážního výzkumu.51 Do výzkumné práce tedy zařadil předvýzkum – ovšem nikoli k ověření nosnosti a srozumitelnosti dotazu, nýbrž pro poznání nových jevů, které by měly být sledovány.

K týmovým výzkumům imigračních skupin se váže i prohloubení poznávacího významu biografických vyprávění a jejich definování ve významu specifického pramene poznání společenského vývoje. Podnět k tomuto výkladovému posunu vyšel od folkloristů. Oni také upozornili na důležitost orientace výzkumu na školní mládež jako na skupinu, která v diskontinuitě vývoje transparentně reprodukuje rodinné tradice, zkušenosti, vnímání okolního světa a historické povědomí.52

V rámci studia etnických procesů byly v 70. a 80. letech sledovány reemigrační a imigrační skupiny usídlené v pohraničních oblastech Čech, Moravy a Slezska53 i etnické skupiny kontinuálně žijící na území českých zemí.54 Výzkumná pozornost se soustředila významně také na romské obyvatelstvo a Vietnamce.

Studium „etnických procesů“ udrželo kontinuitu týmové výzkumné práce i v polistopadovém vývoji. Na předchozí týmové výzkumy imigračních skupin navázaly myšlenkovými východisky výzkumy tzv. „černobylských Čechů“55 a Čechů z Běloruska56 a Kazachstánu,57 zahájené na počátku 90. let. V čase polistopadové transformace společnosti se logicky pozornost etnologů obrátila k Čechům, kteří přicházeli do České republiky (ČSFR) v rámci nového státem organizovaného přesídlení „krajanů“.58 Významný přínos těchto výzkumů spočíval v cíleném zachycení autentické přítomnosti, tedy v mapování nepřehledné počáteční fáze vyrovnávacího procesu. Přestože výzkumy nových „reemigrantů“ formulovali a realizovali pracovníci Etnologického ústavu AV ČR, tedy téhož akademického pracoviště, které řídilo výzkumy etnických skupin v 80. letech, koncipovali je jako týmové výzkumy autorské a etnografické. Sevřeli je úzkým okruhem výzkumníků – specialistů.

S prací akademických pracovišť konce 80.59 a zejména 90. let60 jsou spojeny i týmové výzkumy kontaktů, střetávání a prolínání různých etnických a kulturních vlivů v prostoru města a velkoměsta. V tomto koncepčním pojetí se předmětem výzkumu stala mezietnická komunikace a interakce, objektem lidé různých etnických kořenů žijící v téže městské lokalitě. I tyto výzkumy byly ve své základní podobě realizovány jako týmové výzkumy autorské. Daly však také prostor pro terénní práci mezioborovou a mezinárodní. Tak byl uskutečněn bodový laboratorní výzkum interakcí a mezietnické komunikace obyvatelstva v Jablonci nad Nisou a výzkum pražské sídlištní aglomerace.

Týmové výzkumy univerzitních pracovišť, zahájené v posledním desetiletí 20. století, studium mezietnických vztahů opět posunuly. Směřovaly k zachycení etnického a sociálního klimatu společnosti. Objektem výzkumu se stala společnost a její různě definované segmenty, předmětem sociální a kulturní interakce a vnitřní fungování kulturních systémů. Ze všech těchto výzkumů se ztratilo, nebo alespoň se v nich výrazně oslabilo, tradiční etnografické zaměření na analýzu jednotlivých projevů žité kultury. Změnila se práce s etnografickými fakty – neanalyzovala se etnografika, nýbrž byl analyzován problém, a v této analýze se etnografika stala důkazovým argumentem (nebo ilustračním příkladem).

Týmové výzkumy, realizované na univerzitách, byly koncipovány důsledně jako výzkumy tutorské, při nichž se počítalo se zapojením studentů a doktorandů. Jejich autoři je označovali za výzkumy sociálně-antropologické či etnologické; v obou deklarovaných verzích je však opět pojali jako záležitost jednooborovou. Tyto týmové výzkumy již vznikaly za změněných podmínek financování vědy, v němž rozhodující podíl přebíraly systémy grantového a nadačního výběru. Dominantní orientace na tutorskou výzkumnou práci se stala sice svým způsobem překlenujícím východiskem, ale současně i dobrou alternativou. V této výzkumné podobě se uskutečnil stacionární výzkum sociálního a etnického klimatu vesnických společností na východním Slovensku, připravený Josefem Kandertem v rámci Institutu základů vzdělanosti UK v Praze v prvé polovině 90. let, a také aplikovaný výzkum Romů v osadách na Slovensku, organizovaný v druhé polovině 90. let pracovníky Katedry sociální a kulturní antropologie Fakulty humanitních studií Západočeské univerzity v Plzni.61 Také výzkumy mezietnických vztahů, formulované jako studium etnických obrazů a studium etnické intolerance, které se staly v druhé polovině 90. let součástí vědeckého záměru IZV UK a poté Fakulty humanitních studií Univerzity Karlovy v Praze,62 byly koncipovány jako výzkumy tutorské.63 Model tutorské týmové výzkumné práce si zachovaly i výzkumy současných etnických skupin žijících v České republice – občanů ČR i cizinců, zahájené na téže fakultě na samém sklonku 20. století.64 Práce těchto týmů, na nichž participovali studenti specializovaných seminářů, byla postavena na kombinaci a propojení kvalitativního (interwiev, ohniskové skupiny) a kvantitativního (anketa, šetření) výzkumu skupin definovaných sociálně, etnicky a generačně – s přihlédnutím k vymezujícímu ohraničení lokálnímu.65

Podněty výzkumů posledního desetiletí 20. století zasluhují podle našeho názoru samostatnou analýzu. Jaká tedy poznávací východiska přinesla týmová práce sledující integrační a desintegrační procesy uvnitř etnických a imigračních skupin před rokem 1989? Opět ve zjednodušení lze za metodický a teoretický přínos označit:

l      prokázání výpovědní hodnoty etnografické analýzy pro poznání vnitřních nálad a vztahů ve společnosti;

l      prokázání existence politické kultury fungující autonomně uvnitř skupiny;

l      prokázání, že politická moc neměla vliv na přímou nivelizaci etnického a historického vědomí etnických menšin – na rozdíl od nivelizace stratifikovaného vědomí sociálního;

l      prokázání, že intenzita této tendence se vázala na sebevědomí výchozí národní společnosti, z níž minorita pocházela;

l      ověření výpovědní hodnoty závazných dotazníkových návodů připravených pro tutorký výzkum;

l      prokázání významu biografických vyprávění pro poznání společenských procesů v prostředí, které prošlo diskontinuitním vývojem;

l      poznání naléhavé potřeby definovat odborné pojmy, vypracovat a přijmout jednotnou odbornou terminologii;

l      prokázání podmíněnosti integračního procesu jako procesu generačního;

l      prokázání vůle elit jako rozhodujícího činitele procesu etnicko – kulturní revitalizace.

 

Nutno se zmínit ještě o jedné vrstvě týmových výzkumů realizovaných v druhé polovině 20. století – výzkumu českých menšin v zahraničí.66 Jejich realizace se vždy vázala na období společenského uvolnění – v 60. a stejně tak v 90. letech. Objektem těchto týmových výzkumů se stala lokálně definovaná skupina českých krajanů, a to v celé její sociální a kulturní struktuře. Předmět výzkumného zájmu byl pak vždy nalezen ve vybraných fenoménech žité každodennosti, fenoménech, které tradičně náležely k zájmu českých etnologů.

Výzkumy českých menšin v projekci vycházely z modelu monografií průmyslových oblastí, tedy z modelu moderně pojatých národopisných monografií. Málo početný autorský tým zpravidla současně představoval tým výzkumníků. Výzkumná práce opět budovala na úzké součinnosti etnografů a folkloristů. Ti výzkum realizovali v průběhu opakovaných středně dlouhých stacionárních výzkumů.67 Takto byly realizovány v 60. letech týmové výzkumy v českých vesnicích v rumunském Banátu68 a poté i ve Slavonii – s jediným rozdílem: studium folkloru v českých vesnicích ve Slavonii zajistili etnografové chorvatští.69Výzkum slavonských Čechů se tedy stal výzkumem mezinárodním.

V obdobné vstupní projekci byly v 90. letech koncipovány nové týmové výzkumy krajanských skupin v zahraničí: Čechů v Kazachstánu (1998),70 na jižní Ukrajině (1999),71 ve Vídni (1994),72 v Bosně a Sarajevu (1996).73 Od všech předchozích projektů se odlišily výzkumy vídeňských a sarajevských Čechů. Objektem studia se staly malé české komunity fungující jako integrální součást „cizí“, etnicky složitě strukturované městské společnosti. U nich byla žitá každodennost sledována s výrazným akcentem na spolkový život, na kulturní aktivity a na transformaci těchto aktivit pod kulturním tlakem jinoetnického okolí. V Sarajevu byl mapován i dopad etnického střetu v hostitelské společnosti na českou komunitu a na její revitalizované vazby k České republice jako státnímu útvaru národa, z něhož příslušníci komunity vyšli.74

Přínos týmových výzkumů zahraničních Čechů vždy spočíval především v sumě shromážděných dat.

 

Při úvaze o poznávacím vyústění týmové výzkumné práce českých etnologů nelze nezmínit vztah základní – aplikovaný výzkum. Před rokem 1989 byly obě výzkumné sféry v mnoha zájmových oborech institucionálně odděleny. Všechny týmové výzkumy koncipované na vědecké výzkumné bázi pak dodržovaly určitou vnitřní hierarchii odborné práce. Data shromážděná širším týmem v základním výzkumu analyzovaly užší skupiny odborníků. Ti formulovali vědecké závěry. Aplikace pak vesměs byla až posledním článkem řetězce, kterého se ujímal pověřený jednotlivec – a zpravidla v tichosti. K transformaci týmového výzkumu v současnosti náleží liberalizace přístupu k aplikaci závěrů a osobní iniciativa k jejich přenášení do života společnosti. Novým postojem je však také přehodnocení vztahu etnologů k aplikovanému výzkumu jako takovému – i ten se stává součástí odborné výzkumné práce etnologů/sociálních a kulturních antropologů, přestože se vymyká ze základního vědeckého výzkumu.

    

Závěrem

 

Epocha prvých čtyř desetiletí druhé poloviny 20. století vytvořila svým společenským rámcem, který stavěl na institucionalizaci a řízeném chodu společnosti, podmínky pro týmovou badatelskou práci etnologů – bez ohledu na to, že současně přinášela programové sevření a diktovala teoretické, tématické i problémové směrování vědecké práce. Týmová výzkumná činnost dostala širokou platformu, i když platformu svazující a direktivně výběrovou.

V posledním desetiletí 20. století byla předchozí institucionální platforma přestrukturována. Její nová podoba dala velký a zásadní prostor osobní iniciativě. Vytvořila podmínky pro liberální přístup k volbě problému i teoretických východisek pro jeho řešení, k výběru metod i technik výzkumné práce. Týmový výzkum se stal záležitostí průsečíku společenské poptávky a vědeckých záměrů badatelů. A na tomto základě byl také realizován.

S týmovou výzkumnou prací epochy celé druhé poloviny 20. století je bezprostředně svázáno hluboké poznání vývoje české tradiční lidové kultury. Je s ní však svázán i vývoj vědeckého směrování české etnologie, postupné předefinování objektu etnologického studia v jejím rámci, rozšiřování tématických a problémových okruhů, které etnologové sledovali a řešili. Je s ní svázáno také přehodnocování společenského významu etnografických faktů a diskursivní práce s nimi. V konečném důsledku je s týmovou výzkumnou prací svázána i modernizace oboru samotného. A v této souvislosti lze vstupní otázku naší úvahy položit jinak: Co by česká etnologie bez týmové výzkumné práce nedokázala uskutečnit?

Vydání: 7, 2005, 2