Hroníková Linda

Eduard Droberjar: VĚK BARBARŮ, České země a stěhování národů z pohledu archeologie,  Paseka, Praha/Litomyšl, 2005

 

 

 

Kniha se tématicky zabývá dobou stěhování národů, která je datována od konce 4. do druhé poloviny 6. století. Podle autorových slov jde o „velmi pestrý a složitý etnický, kulturní, geografický, sociální a politický konglomerát, vztahující se ke krátké, zato však nadmíru bouřlivé době". Podtitulek knihy „České země a stěhování národů z pohledu archeologie" naznačuje dvě hlavní zaměření knihy: Za prvé autor předkládá historicko-společenský výklad k době stěhování národů, kterou pro pochopení souvislostí zasazuje do širokého dějinného rámce sahajícího od soumraku římské moci až po příchod Slovanů. Vývoj římské říše sleduje v hlavních liniích od poloviny 2. století do konce 4. století. Přiměřený prostor je věnován také markomanským válkám (166-180 n.l.), kterými začal pozvolný úpadek římské říše a současně i první velké etnické pohyby, které vyvrcholily v době stěhování národů. V jednotlivých kapitolách je nejprve vylíčena obecná situace v Evropě, a poté dr. Droberjar zaostřuje pozornost na naše země a věnuje se jim podrobněji. Druhým zásadním záměrem autora je seznámit čtenáře s problematikou a interpretací archeologických artefaktů. Profesionální archeolog nás provádí mezi jednotlivými typy nálezů a učí čtenáře vidět věci laikovi na první pohled utajené.

Eduard Droberjar v práci propojuje výpovědi psaných i nepsaných pramenů. Zdůrazňuje přitom pro poznání tohoto období na našem území význam archeologických nálezů. Pro české dějiny 5. a 6. století zůstávají jedinými prameny; přímo k našemu území totiž nelze, až na několik málo výjimek z doby langobardské anexe, vztáhnout spolehlivě žádnou historickou zprávu. K významnosti výpovědi hmotných pramenů přispívá i fakt, že počet známých písemných děl pozdně římských, byzantských, franských a langobardských dějepisců je zřejmě konečný. Naopak díky četným záchranným výzkumům a náhodným objevům se daří stále rozšiřovat svědectví archeologických artefaktů, a tím i spektrum našich poznatků a z nich vycházejících úvah.

Celou knihou prostupuje několik zásadních otázek, na které se odpovědi hledají jen s obtížemi. Co vlastně způsobilo stěhování národů? Většinou uváděný názor, že velké etnické otřesy v Evropě vyvolali Hunové, kteří pronikli z východu na území římské říše a tlačili před sebou Góty, a ti zase další kmeny, věc zjednodušuje. Autor  ve své práci ukazuje, že pohybům barbarských etnik napomáhala i složitá hospodářsko-politická situace říše římské. Důležitou roli hrál i fakt, že germánská společnost procházela v různých částech evropského kontinentu procesem sociální diferenciace. V neposlední řadě k tomu přispívala i skutečnost, že stará osídlená teritoria už nestačila uživit přibývající populaci a následně docházelo k bojům o nová území.

Které germánské kmeny prošly v době stěhování národů našimi zeměmi a které z nich se u nás na nějaký čas usídlily? Jaký byl každodenní život těchto Germánů? Jak početné byly jejich populace a jakou měly sociální strukturu? To jsou další oblasti, kterým se Droberjar věnuje. Upozorňuje, že situace je o to komplikovanější, že zdaleka neplatí rovnice, kdy archeologická kultura rovná se konkrétní kmen. Často totiž jedna kultura v určitých stupních svého vývoje obsahovala i prvky jiných kultur nebo kulturních skupin. Jindy lze v jedné kultuře rozlišit i více kmenů.

Ke každodennímu životu Germánů usídlených u nás máme k dispozici jen omezené množství archeologických pramenů, mezi kterými převládají hrobové nálezy. Podstatně méně informací máme o osadách, přitom z jejich výzkumu se o životě dané populace dají pozorovat každodenní činnosti nejlépe. Otázky nejsou uspokojivě zodpovězeny, naopak vyvolávají otázky další: Proč je sídlištních lokalit mnohem méně než pohřebišť? Příčin může být několik: krátkodobá existence osad; obtíže při rozpoznání objektů; nemuselo se jednat o zahloubené objekty, ale například o lehké nadzemní stavby, které jsou standardními metodami stěží identifikovatelné. V tomto bodě upozorňuje Droberjar na přínos letecké archeologie, subdisciplíny archeologie, která významně napomohla objevu mnoha českých a moravských archeologických nalezišť v devadesátých letech 20. století.

Období od konce 4. do 2. poloviny 6. století má v názvu jeden z běžným společenských jevů: stěhování. Migrace doprovázejí lidstvo od jeho vzniku. V žádném časovém úseku však zřejmě nedošlo k tak rozsáhlým etnickým pohybům obyvatelstva jako právě v době stěhování národů. Autor rozebírá s odvoláním na nizozemského kulturního antropologa P. Muldera motivy i typy tohoto procesu. Vysvětluje také, z čeho lze v tak dávné době migrace rozpoznat: z písemných pramenů, z archeologických nálezů (nový způsob sídlení, nový pohřební ritus), někdy i z fyzické antropologie. Složitost studia migračních procesů tkví i v tom, že se nikdy nepřestěhovali úplně všichni obyvatelé.

Skutečné počátky doby stěhování národů jsou svázány s hunskými útoky na říši Ostrogótů. Hrůza z divokého bojovného lidu vyháněla Ostrogóty z původních sídel na západ za řeku Dněstr. Následkem toho se dali na pochod i západní Gótové (Vizigóti) a další skupiny. Mohutné a ničivé expanzi Hunů byla učiněna přítrž až na území dnešní východní Francie v bitvě na Katalaunských polích roku 451. Na Huny pisatel neuplatňuje jednostranný pohled. Zapříčinili sice rozklad římské říše a vyvolali složité etnické pohyby národů, ale zároveň pod vedením Attily, „biče božího", stáli u kolébky systému diferencované společenské struktury s dominantní rolí barbarské nobility a systému vazalských vztahů, jež se staly jedním z důležitých pilířů sociálního a společenského uspořádání pozdějších středověkých států.

Podle několika nálezů a předmětů ovlivněných hunskou kulturou (kovová zrcátka, kotle s hřibovitými výčnělky) na Moravě předpokládáme, že se i naše země dostaly pod kontrolu hunského kmenového svazu. Proč na našem území nacházíme tak malý počet hunských nálezů? Důvodem je patrně fakt, že nomádský způsob života nezanechává příliš výrazné stopy v krajině, sídelní struktury jsou většinou nečitelné. Kmenový svaz Hunů se navíc vyznačoval značnou různorodostí stylů.

Eduard Droberjar se nevyhýbá ani jednomu z nejobtížnějších témat českých dějin: Kdy odešli poslední Germáni a kdy začali do našich zemí přicházet první Slované? Dříve při bádání převažovaly vlastenecké a nacionalistické důvody, dominovala tedy snaha doložit příchod Slovanů v co nejranější době. Podle autora však nové terénní a teoretické výzkumy vyvrátily názory, že se v Čechách a na Moravě usadili Slované už velmi záhy, na počátku doby stěhování národů či dokonce v pozdní době římské. Ve stručnosti připomíná nejvýznamnější hypotézy ke slovanské etnogenezi a polemizuje s teoriemi historika D. Třeštíka[1]. Domnívá se, že blíže pravdě jsou úvahy I. Pleinerové, D .Jelínkové a M. Lutovského, kteří považují za nejstarší horizont časně slovanského osídlení v Čechách 2. pol. 6.století. Slované byli posledním etnikem, jež zakořenilo v Čechách a na Moravě a s nímž ještě lze spojovat velké kmenové změny evropských národů. Proto tato kapitola knihu uzavírá.

Eduard Droberjar na závěr vyslovuje názor, že v dosavadním archeologickém bádání ve středoevropském prostoru se příliš rozlišovalo, co je slovanské a co zase germánské. Přitom právě pro toto teritorium je velmi důležité studovat dávnověké osídlení v celém komplexu historických dějů a neuzavírat se jen do jednoho etnicky předem daného prostředí. Svými pracemi ukazuje, že tyto hranice dokáže překročit a jako specialista na studium Germánů na našem území má k této problematice nepochybně mnoho co říci.

Čtenář v publikaci jistě ocení názorný doprovodný materiál, fotografie a ilustrace, zejména rekonstrukce vzhledu a oblečení konkrétních etnik nebo rodokmeny vládců. Součástí knihy je i chronologický přehled významných událostí pojednávaných v knize, soupis pramenů a výběr z použité literatury. To vše spolu s vhodným tématickým rozdělením kapitol je dobrým předpokladem pro to, aby čtenář získal jasné kontury a představy o době, která je z našeho pohledu obecně vnímána jako nanejvýš chaotická a nepřehledná.


[1] Počátky Přemyslovců.Vstup Čechů do dějin (530-935),Praha,1997 nebo studie Příchod prvních Slovanů do českých zemí v letech 510-535, ČČH 94, 1996,s.245-280

Vydání: 7, 2005, 3