Novák Aleš

Martin Heidegger: Gesamtausgabe III. Abteilung: Band 70: Über den Anfang (1941), k vydání připravila Paola-Ludovika Coriando, Klostermann, Frankfurt a.M., 2005

Nejnovější svazek Heideggerových sebraných spisů „O počátku" doplňuje postupně publikovanou řadu spisů z pozůstalosti, která začala svazkem 65 Příspěvky k filosofii. Ohledně Ereignis, jež v heideggerovské bádání představují radikální interpretační zlom. Do šesti fug rozdělený náběh myšlení přechodu z prvního počátku k počátku jinému mimo jiné přinesl radikální transformaci klíčových „pojmů" Heideggerova myšlení jako např. Dasein a rozšířil tematický okruh o téma „nejzazšího boha" (der letzte Gott), jemuž čelí smrtelní v podobě těch budoucích (die Zukünftigen), jejichž postoj (Haltung) je charakterizován jako čekání a připravenost. Svazek 66 Besinnung, svazek 67 Metafysik und Nihilismus, svazek 69 Geschichte des Seyns pak z různých úhlů dále rozvíjely rozvrh předestřený v Příspěvcích. Nejnovější svazek 70 pojednávající o počátku se snaží uchopit základní „motiv" Heideggerova myšlení - motiv prodlévavosti neboli „pravdy" Bytí (Seyn) - zachytit za pomoci „motivu" počátku, který je charakterizován svou počátečností (Anfängnis), kterou Heidegger specifikuje ve smyslu Untergang - zánik a Abschied - odloučení, přičemž v posledně jmenovaném zní motiv diference - Unterschied, jak ji Heidegger zavádí nejpozději v přednášce Co je metafysika? z roku 1929. To všechno jsou pro Heideggera jen další specifikace „pojmu" Ereignis, jehož tlumočení ve smyslu „počátek" je nejpozději tímto zcela explicitně legitimováno. V tomto manuskriptu z roku 1941 se dokonce rozpracovává poválečný motiv transformativního pojetí lidského postoje nesmyslu Armut- chudoba a Gelassenheit - ponechanost, kteroužto Gelassenheit Heidegger dokonce vztahuje k veškerému jsoucímu tak, že Gelassenheit vystihuje „vynesení z počátku" do samostatnosti náporu. Co oproti Příspěvkům překvapí, je naprostý odvrat od „tématu" božství a nejzazšího boha, byť v několik zmínkách se objeví, ale ve zcela marginální pozici, zatímco v Příspěvcích představovala fuga Der letzte Gott vrchol a svým způsobem i středohor celého rozvrhu. Ve svazku 70 je tímto středobodem - a tudíž počátkem - samotný počátek v jeho počátečnosti. Současně se zde - podobně jako v případě svazku 67 - objevuje několik materiálů, jež byly zahrnuty do druhého svazku tzv. „velkého" Nietzscheho, jenž vyšel ještě za Heideggerova života. Vzhledem k přednáškové práci odpovídá svazek 70 tématu zpracovaném v přednáškovém kurzu z letního semestru 1941 Grundbegrife (sv. 51), kde Heidegger mimo jiné vykládal Anaximandrův zlomek B1 (Diels); a zároveň svazek 70 obsahuje již zárodky výkladů k Hölderlinovi, jak je přinesly následující semestrální kurzy. Pro toho, kdo sleduje a hlavně promýšlí postupný vývoj Heideggerova myšlení tak, jak nám jej podávají editoři sebraných spisů, naleznou ve svazku 70 upřesnění a především potvrzení nasazeného směru transformace původního transcendentálně-horizontálního rozvrhu ve spisu Bytí a čas, transformace, jež se postupně rozvine do podoby motivu Součtveří Země a Nebe, božských a smrtelných, jejichž rozehrávající a sebírající jednotou a tj. počátkem je blížící blízkost (nährende Nähe). Do hry se výrazněji dostává „pojem" náhlost - die Jähe, jež míní samotnou počátečnost počátku jakožto celkovost podávání se temporality sebeodpírajícího se Bytí (Seyn), které se musí odpírat proto, že není žádným jsoucím. Dále se markantně vyskytuje „pojem" jedinečnosti počátečnosti za současné plurality počátků, které jsou vůči sobě autonomní a nesrovnatelné tak, jako jsou vůči sobě samostatné a nesrovnatelné jednotlivé myslitelské pozice v rámci dějin metafysiky, jelikož počátečnost počátku má v první řadě znamenat jeden každou zásadní metafysickou pozici v rámci dějin Bytí (Seynsgeschichte), jak ji Heidegger konstruuje od prvopočáteční fysis až po vůli k moci. Jedna pozice není lepší nebo horší než jiná, tak jako jedno podávání se celkovosti času přinášející významové temporální dějiště či rámce (Zeit-Spiel-Raum) neboli světlinu (Lichtung) pro prodlévavost neboli pravdu Bytí (Seyn) není „pravdivější" či „skutečnější" než jiné podávání se. Je-li počátek prodlévavostí neboli pravdou Bytí (Seyn), jíž je přeci čas, tak jedinečnost počátečnosti za současné plurality počátků znamená koncepci temporality jakožto vzájemně na sebe nepřevoditelných a neredukovatelných dimenzí bylo-je-bude-není (přičemž role nicu - Nichts - a „není" je ve svazku 70 výrazně zmíněna), které si čelí v semknuté jednotě a usebranosti, jež dávají vystoupit do zjevnosti něčemu takovému jako nápor ustavičného a ustavičně přítomného neboli jsoucího a zároveň tím kladou cosi takového jako Grund - základ, jenž může mimo jiné být horizontem stability jevení se a uchopování na způsob noein, perceptio, representare, Vorstellen (představování), Feststellen (stanovování) - jak to odpovídá jednotlivým metafysickým pozicím. Nicméně oproti svazku 66 Besinnung kupodivu - vzhledem k probíhající světové válce - se zcela vytratil motiv povahy techniky, kterou v této fázi svého uvažování Heidegger uchopil jako totální zhotovitelnost - Machenschaft, v níž zní jednak to, že vše lze machen - zhotovit, ale i Macht - moc, jež je povahou pravdy neboli prodlévavosti Bytí (Seyn) na pozici určené „vůlí k moci".

Svazek 70 nepřináší zásadní novinku v Heideggerově úvahách, ale svědčí o neúnavném sledování tématu, které je zavázáno do nejzazších konsekvencí až na samu hranici sledovatelnosti. Není to hra: co všechno si lze vymyslet a zformulovat, nýbrž je to bytostná poctivost a vážnost, před níž nezbývá než smeknout a stát v údivu. Třeba se nám díky Heideggerovu svazku 70 Über den Anfang  údiv opět stane počátkem myšlení.

 

 

Martin Heidegger und seine Heimatsestavili a k vydání připravili Elsbeth Büchin a Alfred Denker, Klett-Cotta, Stuttgart, 2005

Nakladatelství Klett-Cotta, které před pěti lety zahájilo publikování Heideggerovy korespondence, ve kterém bude i nadále pokračovat,  připravilo zajímavý příspěvek pro heideggerovské badatele v podobě svazku obsahujícím Heideggerovy nejranější zveřejněné práce od roku 1909. Hlavním motivem publikace však je zvážení role domoviny a samotné osoby myslitele v rámci určitého druhu myšlení, který svou poctivostí a přísností těžko najde sobě rovného. Heidegger se nikdy netajil svou silnou vazbou k domovině a nejznáměji tuto vazbu vyslovil v meditaci Der Feldweg (Polní cesta) z roku 1945. Role zakořeněnosti a náležení k určitému místu spolu se svérázným způsobem nahlížení na smysl věcí se sice může zdát být marginální a nahodilou záležitostí zajímavou tak leda pro sběratele biografických „drbů" a kuriozit a la Diogenes Laertios či Pausániovy Cesty po Řecku. Nicméně podle J.G. Fichteho si filosofii každý volí podle svého charakteru. A charakter je v první řadě determinován původem. A Heideggerův původ byl venkovský a: katolický. Zdůrazňování role katolicismu, Heideggerova nedokončeného teologického studia se prolíná celou knihou a především pak v obšírných poznámkách, které v nakladatelství Klett-Cotta naštěstí patří ke standardu.

Kniha po obecném uvedení z pera A. Denkera, jenž od roku 1997 systematicky pracuje na Heideggerově biografii, se rozděluje na část nejranějších Heideggerových publikovaných článků v lokálním tisku z let 1909-1915 (str. 35-115), pak na část nazvanou  „Martin Heidegger v zrcadle lokálního tisku" (str. 117-171), kde je obsažena doba mezi lety 1903-1976, a konečně na třetí část „Předkové Martina Heideggera" (str. 173-200), kde je Heideggerův původ vystopován až do roku 1649 a následně je vyhotoven celý rodokmen jak z otcovy, tak matčiny strany. Závěrečná čtvrtá část (Dodatek, str. 201-242) jednak přináší referenci o Valerianu Kempfovi, jenž byl bratrem Heideggerovy matky a básníkem, jednak tato část přináší i výňatky z rozhovoru o Martinu Heideggerovi mezi editorkou knihy a jedním Heideggerovými sousedem, což má být asi úlitba dobové posedlosti tzv. „antropologického", jakože „autentického" rozhovoru s pamětníky, čili je zbytečný.

Kdykoliv Heidegger vždy když během přednášek hovořil o konkrétním autorovi, omezil se na lapidární sousloví: Narodil se, žil a zemřel; jako kdyby tím chtěl říci, že osobnost autora není podstatná, jelikož myslitel stojí pod nárokem Bytí (Seyn), které myslitelem promlouvá div ne jako na způsob orákula. Kdyby tomu však tak bylo, tak těžko pochopit Heideggerovo lnutí k rodné hroudě: „Das „Kuinzige" v sobě zahrnuje pohostinnou otevřenost vůči lidem a věcem, jako i ryzí starostlivost o ně; jde však o to, nikoliv úmyslně, setrvat ve skrytosti, což může snadno být špatně pochopeno jako nějaká záludnost. Co toto slovo znamená, to se odehrává v různých oblastech <lidského pobývání> až po oblast nejvyššího myšlení, aby v jeho případě označovalo hluboký vhled do toho, co je podstatné, hluboký vhled objevující se v tom, co je nepatrné a ne pouze zdánlivé, hluboký vhled přivádějící ve všem protikladnost k vyšší jednotě, a přitom neustále zůstávající v pohybu; to vše v hornošvábském způsobu vedení života, který buď máte, nebo ne." (M. Heidegger, GA sv. 16, Reden und andere Zeugnisse eines Lebenweges, Frankfurt a.M., 2000, str. 487. Jde o komentář k pasáži z meditace Der Feldweg in: M. Heidegger, GA sv. 13, Aus der Erfahrung des Denkens, Frankfurt a.M. 1983, str. 90: V ovzduší polní cesty, jež se proměňuje se střídami ročních dob, dozrává vědoucí rozjitření, jehož výzor často vypadá zasmušile. Toto vědoucí rozjitření je „das Kunizige" - střízlivost. Nenabude ho nikdo, kdo ho sám nemá. Kdo ho mají, mají ho díky polní cestě.)

 Je to snad právě tato zakořeněnost do svého původu, která Heideggera vedla k motivům jako „počátek", „blízkost", důvěrná blízkost „věci" a zabydleného „světa" jako dynamické jednoty Součtveří Země a Nebe, božských a smrtelných, kdy první dvojici Heidegger chápe podle Hölderlina dikta jako „anděly domova" (hymna Heimkunft). Snad i „pojem" Dasein či přesněji: pozdější verze tohoto „pojmu" ve smyslu Da-sein, jehož významové tlumočení by mohlo znít „zabydlená blízkost" mají svou motivaci ve lnutí ke svému původu. Vždyť Heidegger sám prohlásil, že Zukunft blebt stets Herkunft„Budoucnost vždy zůstává původem". Myšlenka původu a ztráty původu se přeci prolíná celým Heideggerovými myšlením a jeho promýšlení povahy techniky ve smyslu Ge-Stell jako pustošící nivelizace uniformní bezodstupovosti ústící v koncept Gelassenheit jakožto proměněného lidského postoje ke světu a věcem snad čerpá svou motivaci a naléhavost z hluboké vazby k počátku, který přiděluje každému to jemu vlastní (Ereignis).

Ale nemá to znamenat, že každá myšlenka má své psychicko-autobiografické předpoklady (např. jako že Plótínos musel myslet Jedno, protože se kojil až do vysokého věku...) Banalizace tohoto typu je jen další snahou o konec myšlení. Ale jisté je, že každé bytostné myšlení musí zaujímat postoj základní naladěnosti (Gestimmtheit) a v Heideggerově případě je to zakořeněnost ve svém původu. Pokud se ignoruje tento „fakt" základní naladěnosti, ztrácí se myšlení a začínáakadémicko-historizující filologie. To neplatí jenom pro Heideggera, ale pro každého bytostného myslitele. A předkládaný svazek Heidegger a jeho domovina je příspěvkem k tomu, abychom si mohli udělat obrázek o postoji v základní naladěnosti charakteristické pro myslitele Martina Heideggera.

 

 

Martin Heidegger / Bernhard Welte: Briefe und Begegnungenk vydání připravili Alfred Denker und Holger Zaborowski, předmluva Bernhard Casper, Klett-Cotta, Stuttgart, 2003

Slavné stuttgartské nakladatelství Klett-Cotta zahájilo - po převzetí nakladatelství Günther Neske z Pfullingen, kde Heidegger během svého života nejčastěji publikoval - ambiciózní program publikování Heideggerovy korespondence mimo rámec sebraných spisů (Gesamtausgabe), které pořizuje frankfurtské vydavatelství Vittorio Klostermann. V současné době již vydalo tři svazky a v plánu je minimálně ještě jeden. Heidegger i Welte pocházeli z Meßkirchu, sdíleli katolické zázemí a výchovu, avšak Heidegger šel záhy vlastní, nekonfesní cestou, byť spolu s Weltem sledovali podobný úděl „absence Boha" v době, kdy je třeba se ptát, zda vůbec ještě můžeme v Boha věřit. K tomu Heidegger v dopise č. 31 z 28.3. 1976 (str. 46): „Můžeme se ještě odvážit / pronést božské / volajíc-oslovujícím Slovem? / Mluví-li ještě Mluva?"

Edice obsahuje 33 dopisů převážně formálního charakteru včetně vydatného poznámkového aparátu; a několik statí Bernharda Welteho pojednávajících o teologických aspektech Heideggerova myšlení. Je možné zde nalézt i pasáže Hölderlinových básní, které pronesl Heideggerův starší syn Jörg při pohřbu svého otce, nad jehož hrobem pronesl Welte smuteční proslov. Welte se pokouší o interpretaci těchto pasáží na str. 128-136. Welte se neustále snaží Heideggera dostat ke vztahu filosofie a teologie, jimž Heidegger věnoval proslulou přednášku Phänomenologie und Theologie (Fenomenologie a teologie) z roku 1927, která musela teologa Welteho nesmírně dopalovat, a tak se k tématu vztahu myšlení filosofie a myšlení teologie snaží vracet, jelikož Heidegger teologii upírá myšlení ve smyslu filosofického myšlení, řadě teologii mezi vědy, o nichž téměř zpupně prohlašuje: „Věda nemyslí". V dochované korespondenci se však najde jen jediný dopis, v němž se Heidegger k tomuto tématu vyslovuje, maje na mysli svou přednášku z roku 1927, aniž by se však pouštěl do věcné diskuse. Je to list č. 10 z 13.10. 1964 (str. 20): „Dialog mezi teologií a filosofií se pomalu dostává do plodné, věcné dimenze. Naživu zůstává přání, aby v mladé generaci bylo probuzeno spekulativní myšlení a hlavně, aby tomuto myšlení bylo přísně uvyknuto. Ve srovnání s dobou před čtyřiceti lety je mnohé dnes připraveno a předestřeno. Avšak toto usnadnění a dnešní dovednost výřečnosti jsou zároveň velkým úkladem. Tomuto úkladu lze čelit jedině důkladným vedením k věcnosti". Mnohem více se lze dozvědět z korespondence mezi Heideggerem a Maxem Müllerem: „Stále častěji se setkávám s podivem nad tím, že ze svého myšlení vypouštím židovsko-křesťanský ‚svět‘. Vůči tomu se tvrdí, že novověká filosofie není bez tohoto světa myslitelná. Avšak tento svět neurčoval filosofii, nýbrž řecká filosofie ovlivnila interpretaci tohoto světa - zda ke vzájemnému prospěchu, či škodě, to bych nechal otevřené. Zde se otevírá stará crux - otázka po vztahu biblické víry a myšlení. Říká se: ve víře se rovněž odehrává jakési myšlení. Jistě - ale myšlení v jakém smyslu? To, že ve víře cosi míním - avšak co víra v tomto smyslu ‚myslí‘, v to věří a nemůže to ‚myslet‘ ve smyslu myslícího myšlení - nesmí se ani snažit to myslet, jestliže víra rozumí sama sobě, tj. věří. Chtít proti sobě postavit ‚porozumění bytí‘ Starého Zákona a filosofii, je vzájemným oslepováním. Víra nemá s porozuměním bytí vůbec nic společného ... Neexistuje žádná ‚křesťanská filosofie‘; co se tak jmenuje, je teologie a je jí jen natolik, nakolik zůstává biblickou teologií, jejíž λόγος zůstává věřící řečí, a proto ani nemá zapotřebí žádné filosofie jazyka". A nejen, že teologie není kompatibilní s filosofií, ani filosofický jazyk není podle Heideggera neproblematicky převoditelný z jedné řeči do jiné, jak praví v dopise č. 28 z 22.12. 1975 (str. 42): „Překlad základních pojmu myšlení do románského jazyka je obzvláště obtížný; neboť německá řeč myšlení je bližší řecké nežli římsko-latinské".

Opravdu významným pokynem v záležitosti Heideggerova myšlení je však dopis č. 29 z 14.1. 1976 (str. 43-44), kde Heidegger jinými slovy opakuje svou výzvu vyřčenou v protokolu ke slavné přednášce Zeit und Sein (Čas a bytí), aby se tím, oč v myšlení běží (Sache des Denkens), stalo promýšlení vzájemného zadržení světa a věci, k čemuž je nejprve zapotřebí vzdát se ontologické diference: „Čemu Cézanne říká la réalisation, to je ukazování se přítomného ve světlině přítomnosti - sice tak, že rozdvojení obého je překonána v prostotu ryzího záření jeho obrazů. Pro myšlení se to stává otázkou po překonání ontologické diference mezi bytím a jsoucím. Překonání je však možné pouze tehdy, když ontologickou diferenci jako takovou nejprve zakusíme a promyslíme, což je zase možné jen na základě otázky po bytí položené v práci Bytí a čas. Rozvinutí otázky po bytí vyžaduje zkušenost údělu bytí. Vhled do tohoto údělu bytí teprve připraví vykročení na cestu, která se zabydlí v prostém jmenování na způsob označování toho, co je vyšetřené, čemuž je myšlení vystaveno". V několika slovech zde Heidegger vyslovuje celou svou tzv. „pozdní filosofii", nakolik cosi takového vůbec existuje. Pasáž o Cézannovi přitom odkazuje na závěr Heideggerovy přednášky Was heißt Denken?, kde provádí interpretaci smyslu přítomnosti na příkladu Cézannovy hory Mt. Saint-Victoire.

M. Heidegger a B. Welte byly velkými postavami německého intelektuálního života a byť jejich vzájemná korespondence nepřináší tolik očekávaný věcný výsledek, přesto je dokladem neutuchající vážnosti při sledování klíčových otázek lidské existence, pojaté do neustálého boje o svůj smysl a důstojnost.

 

 

Mein liebes Seelchen! Briefe Martin Heideggers an seine Frau Elfride. 1915-1970vydala a komentovala Gertrud Heidegger, Deutsche Verlags-Anstalt München, 2005

Podle Friedricha Nietzscheho „ženatý filosof náleží do komédie". S tím je třeba bezmezně souhlasit, a to právě na základě uvedené knihy a za současného předpokladu, že jste filosof a máte rodinu. Korespondence Martina Heideggera adresovaná manželce Elfridě Petri může nicméně za jistých podmínek leckomu přinést odpovědi na mnohé otázky, které se týkají ne zrovna jednoznačného obrazu tohoto německého myslitele. Kniha sice nepřináší úplnou sbírků dopisů Martina Heideggera, ale podle slov editorky, Heideggerovy vnučky Gertrud, kritické a úplné vydání je v přípravě, byť s neurčeným datem. Editorka však zveřejňuje veškerou korespondenci z nejožehavějších let 1933-1945, které - jak řečeno - mohou leckomu zodpovědět otázku, jak to s tím Heideggerem vlastně bylo. Mohou, ale nemusí.

K této sbírce korespondence a k jejímu aktérovi nelze přistoupit tzv. „objektivně" či „nezaujatě". Kdo přistupuje k Heideggerovi nepřátelsky, uvidí Heideggera jako bezohledného sobce, posedlého zaslepenou a nikdy nezpochybněnou vírou ve své myslitelské poslání, který utíkal od rodiny a navazoval vztahy s jinými ženami. Kdo přistupuje k Heideggerovi vstřícně, pozná Heideggera vroucně oddaného své práci, na které mu jedině záleželo a to je zdůvodněním, byť ne ospravedlněním (jelikož něčeho podobného pak není vůbec zapotřebí) mnoha kontroverzí. Každopádně lze ze sbírky nabýt dojmu, že k tomu, aby filosof mohl skutečně naplnit a vytvořit významné a podstatné filosofické dílo (což je rozhodně více nežli „úspěšné" a „působící"), nemůže mít rodinu. Heidegger s rodinou skoro vůbec netrávil čas. Buď byl v rodném Messkirchu, na todtnauberské „chaloupce" („Hütte"), nebo u kdejakých známých, aby se tam výhradně věnoval svému ne snadnému, ale o to závažnějšímu dílu, které nemá - minimálně v rámci 20. století - sobě rovné.

Korespondence jednak silně zpochybní zdůrazňování Heideggerova katolického původu. Heidegger se s tímto tématem, tj. s radikální kritikou katolicismu zabývá jen před první světovou válkou a během ní. Jednak korespondence ukazuje ambivalentní postoj k Husserlovi, kterého sice na jednu stranu Heidegger ironizuje a znemožňuje (Husserl vede do slepé uličky), ale na druhou stranu k němu a jeho práci (byť ne k výsledkům této práce) má veliký a nikdy neutuchající respekt. Ale vzhledem k charakteru manželky Elfridy, o které se mimochodem nedozvíme tolik, kolik od publikování korespondence očekávala a slibovala editorka, se zmínky o Husserlovi a vůbec o tématech očerňujících Heideggera redukují na minimum. Totiž: o vzathu k Židům a k národnímu socialismu.

Co se údajného antisemistismu týče, Heidegger nesdílí Elfridin antisemitismus živící se z jejího maloměšťáckého, vojenského původu. O Židech raději nehovoří a když, tak jen v dobrém (např. chvála Bergsona, od kterého se Němci mají co učit, protože o dvacet let dříve řešil témata, nad kterými Husserl ve své době žasnul). Co se národního socialismu týče, Heidegger nesílí Elfridiny sympatie k NSDAP, považuje tuto stranu za spolek primitivů, vysmíval se „teorii" „Blut&Boden", děsil se v roce 1938 mobilizace, nesouhlasil s válkou, do NSDAP vstoupil jen pro forma v souvislosti s rektorátem. Pak je také třeba věřit mu jeho poválečné vysvětlení, že z NSDAP nevystoupil proto, aby to nevypadalo jako laciné gesto kariérních „převlíkačů kabátů". Spíše však lze na základě korespondence, ze které krystalizuje Heideggerův charakter, usuzovat na to, že jako správně roztržitému a jeho dílu zcela oddanému filosofovi to Heideggerovi bylo lhostejné a prostě na to buď zapomněl anebo se nepotřeboval nějakým gestem zbavovat členství ve straně, pro kterou neměl sympatie a pro kterou nikdy nic neudělal. Heidegger nebyl ani kariérista, ani alibista, ani pokrytec: Heidegger je ryzím filosofem oddaným svému dílu, které nebere ohled na aktuální politický stav. Je velmi pravděpodobné, že ani nevěděl o internaci židovského obyvatelstva v likvidačních táborech. A je skutečně otázka, nakolik je filosof povinnen sledovat a „řešit" aktuální politické dění, byť se týká vyhlazování určitého etnika či skupiny lidí. Kolik filosofů se angažovalo např. v případě okupace Iráku či bombardování Jugoslávie? Je filosof zodpovědný za politickou malichernost, která ve své nezávaznosti páchá často bezmezné krutosti? Heidegger jenepolitický, spíše apolitický myslitel a hlavně člověk. Heidegger sleduje jenom své filosofické dílo a nebere ohledy na nic, ani na dobu, na politiku, na válku, dokonce na rodinu. Ale jak řečeno, vzhledem k tomu, že jeho choť sdílela opačné stanovisko jak ve věci antisemitismu, tak ve věci NSDAP, Heidegger se k oběma otázkám nevyjadřuje. Buď si to vyříkali přímo, nebo si nechtěl dělat zbytečné problémy polemizováním v rámci permanentně napjatého vztahu.

Ani po válce toto napětí nevyprchalo, jelikož nejpozději tehdy se do hry dostal aspekt Elfridiny žárlivosti. Heidegger patrně často a rád navazoval známosti s jinými ženami, které byly intelektuálně zdatnější, nebo přinejmenším úspěšnější nežli Elfride. Poměrně groteskně působí, když Heidegger od poloviny třicátých let, kdy začal pracovat na Příspěvcích k filosofii, pojednávajících o Ereignis, a později za války píše v dopisech o jiném počátku, o nadcházejícím posledním Bohu, o tom, co nazývá Gestell atd., jelikož si není dost možné představit, že by tomu Elfride mohla rozumět, když tomu nerozumějí ani akademičtí úředníci na katedrách a v ústavech. Jako zcela absurdní se pak jeví představa, že by Heidegger, když by zrovna byl s rodinou, po obědě či po večerech rozprávěl manželce o prolnuté celistvosti Součtveří Země a nebe, božských a smrtelných, které je opatrováno v nepatrnosti věcí prodlévajících nablízku smrtelných, kteří básnivě bydlí na této Zemi. Spíše se tím ukazuje trapnost manželského vztahu filosofa a ocitáme se někde v blízkosti Diogéna Laertského, který by jistě dokázal vyfabulovat mnoho anekdot. Tato trapnost vrcholí tehdy, když se na str. 382 Heideggerův syn Hermann, správce Heideggerovy pozůstalosti, přiznává k tomu, že není Heideggerovým synem, nýbrž potomkem Elfridina mimomanželského vztahu s Friedelem Caesarem.

Pokud tedy čtenář chce, dokáže Heideggera (snad definitivně) zprostit od nacismu. Avšak hlavním dojmem a „poučením" z uvedené sbírky dopisů Martina Heideggera adresovaných manželce Elfridě je právě ono na úvod uvedené Nietzscheho diktum.

Vydání: 9, 2007, 2-3