Sokol Jan

Pierre Clastres: Kronika indiánů Guayakí,  z francouzského originálu Chronique des indiens Guayaki přeložil J. Vacek, Argo, Praha, 2003

Kniha francouzského antropologa, která svého autora už před víc než 30 lety proslavila, je konečně k dispozici i v češtině, ve velmi pěkném překladu Jindřicha Vacka. Škoda, že v knize chybí fotografie (na něž se text jednou odvolává) i mapa; to by se u etnografických publikací stát nemělo. Clastres se dostal do Paraguaye v roce 1963, právě v době, kdy se poslední zbytky pralesních indiánů začaly stěhovat do rezervací. Mezi poslední patřili obávaní Guayakiové,Achéové gatu čili „dobří Achéové", jak si sami říkají. Autor tedy mohl ještě zažít a pozorovat jejich „přírodní", lovecký život v pralese, i jeho doznívání pod tlakem civilizace. Byl na to dobře vybaven: znal domorodé jazyky i staré zprávy misionářů, ale hlavně se na setkání s „lidmi doby kamenné" (str. 50) nesmírně těšil.

Kniha začíná kouzelným vylíčením porodu uprostřed pralesa, událostí mezi Achéi spíše vzácnou, kde se autorovi podařilo tuto náladu nadšeného očekávání přenést i na čtenáře. Atmosféra tiché noci, neobyčejně výmluvný rituál „přijetí", kdy dítě dopadlé na zem musí zvednout muž, jakýsi kmotr, i výklad mýtu, který si Achéové o svém původu vyprávějí, je skutečně brilantní ukázka etnografické práce. I v dalších kapitolách se před čtenářem odvíjí běžný život pralesních lovců - v podstatě tak, jak to známe z učebnic, jenže v neuvěřitelně plastické konkrétnosti.

Našince pochopitelně překvapí úsilí, které Achéové věnují tomu, aby se co nejostřeji odlišili a oddělili od zvířat: tvarování hlavičky novorozence, zdobení, vytrhávání chlupů, tetování. Že kultura začíná právě tímhle, to si člověk jinde neuvědomí. Také role muže a ženy je určena velmi prostě: muž chodí s lukem, žena s košíkem; obojí si musí vlastnoručně vyrobit. A že se v kmeni vyskytne homosexuál, kterému se lov nedaří, a tak nemá ani ženu a chodí s košíkem, na tom Achéům nepřipadá nic mimořádného. Lovecká obživa je i v pralese velmi namáhavá a prekérní, takže se kmen rozchází po malých skupinách, které během sezóny nachodí stovky kilometrů a přespávají v přístřešcích z listí.

Achéové mají velice rádi děti; do tří let je matka nosí na zádech a ani potom jim nic neodepře - ale mají jich málo. Tak do počátečního nadšení mladého etnografa začínají pronikat otazníky. Ano, běloši jim je unášeli, ale proč je tak málo děvčátek a žen? Teprve zde se dozvídáme, že s lidskými životy je to u Achéů jinak. Rambiangimu zabil blesk maličkého synovce. Nemůže se s tím smířit a „zlo se dalo do pohybu" (str. 156). Sedí celou noc u ohně a zpívá monotónní zpěv o tom, komu zabije chlapce. Ráno se to stane a „nikdo za nic nemůže". Totéž udělá o pár dní později Japugi. Jednou mu dívka ráno ještě uteče, ale podruhé ji uhodí lukem do hlavy a zabije. Všichni, i rodiče to věděli, a přece se to stalo. Myslíte, že bude následovat pomsta? Kdepak. Matka zabité musí vraha umýt, aby se zbavil poskvrnění krví, a život jde dál. Chimbegi pomstí zabitého příbuzného tak, že pobije všechny jeho dcery.

Tohle všechno Clastres znal už ze zpráv misionářů ze 17. století, které se mu krok za krokem potvrzovaly, až na jedinou věc: kanibalismus. Ten Achéové rozhořčeně odmítali, až mu to jedna stará žena sama vyklopí, a jeho informátor Tokangi se přizná. A proč to dělají? Protože lidské maso je dobré. Na duchy a na mrtvé si člověk musí dávat neustále pozor. Jsou lstiví a zákeřní a někteří se tam, na onom světě, cítí osamělí, a tak se snaží odvést si živé k sobě. Proto se jim člověk musí vyhýbat a nenechávat za sebou stopy, podle kterých by ho mohli najít. Mezi ty nejhorší duchy patří Nebeský had, který působí zatmění a občas se nechává spatřit v podobě duhy. Pak musí muži nasadit všechny své síly, aby hada zahnali.

Kultura žije z toho, že je oddělená. Dokud je oddělená, nemá alternativu a žije z té neotřesitelné důvěry, že všechno je dobře tak, jak nás to předkové naučili - a jinak to být ani nemůže. Achéové mají své území a o svých vzdálených - a blízce příbuzných - sousedech vědí jen to, že jsou nepřátelé, „zlí Achéové". Proto na jejich území nikdy nevkročí. Naopak do jejich území se tlačí „běloši", to jest paraguayští míšenci, kteří se tu usazují, mají políčka, psy, dobytek. Krávu čili „krásné rohy" a hlavně koně, „krásné zvíře" indiáni bezmezně obdivují - a sem tam nějakého zkusí ulovit. Následuje trestná výprava se psy. Konečně v šedesátých letech se objeví místní člověk, který chce indiánům pomoci a zřídí pro ně stanici. Teprve u tohoto správce, kam se čím dál tím častěji uchylují pro potravu, se Achéové sejdou se svými nepřáteli. Kultura, která je oddělovala na život a na smrt, totiž už také přestává působit: mladá dívka se odmítne nechat tetovat, a kmen se s tím mlčky smíří. Ještě jednou se všichni Achéové sejdou slavit svátek medu, ale všichni už vědí, že je to naposledy.

Nádherné, i když trochu smutné čtení.

Vydání: 9, 2007, 2-3