Nešpor Zdeněk R.

Stephen Prothero: Religious LiteracyHarper, San Francisco, 2007

Škarohlídi sice tvrdí, že je to dobrý důkaz tragiky politického vlivu religiozity, nicméně málokdo pochybuje o významu náboženství pro americkou vnitřní politiku i mezinárodní působení za vlády současného prezidenta, nehledě na jeho důležitost v jiných částech světa. Jiná věc je, není-li toto náboženství (konzervativní evangelikální křesťanství) k politickým účelům jenom zneužíváno a jak vlastně vypadají náboženské představy běžných Američanů? Přestože se jich totiž zhruba 95 % považuje za věřící a každoroční dary náboženským organizacím dosahují výše 88 miliard dolarů, sociologické výzkumy ukazují, že jenom polovina Američanů si dokáže vzpomenout byť jen na jediné z Evangelií, většina si (mylně) myslí, že se Ježíš narodil v Jeruzalémě, a deset procent považuje Johanku z Arku za Noemovu ženu. „Američané jsou stejně tak hluboce náboženští jako nesmírně ignorantští pokud jde o náboženství. Jsou mezi nimi protestanti, kteří nedovedou vyjmenovat čtyři Evangelia, katolíci, kteří si nepamatují sedm svátostí, a židé již neumějí vyjmenovat pět knih Mojžíšových" (s. 1).

Problém „náboženského analfabetismu" už nějaký čas zaměstnává francouzské sociology náboženství (jmenovitě J.-P. Willaima a D. Hervieu-Légerovou), ale zatímco v jejich případě slouží k vysvětlení moderního evropského odnáboženštění a/nebo vývojových procesů uvnitř relativně marginálních církví, v případě Spojených států jde o mnohem víc. Hluboce náboženská společnost, která tápe v základech vlastní víry a jejíž znalosti jiných náboženství jsou samozřejmě ještě slabší, může být - mírně řečeno - nebezpečná. Americký religionista Stephen Prothero, který se s tímto problémem setkal již ve své slavné prvotině Americký Ježíš (New York 2003), proto v nové knize ukazuje rozměry této ignorance, hledá její příčiny i cestu k nápravě.

Nejdůležitější kritická výtka, již lze proti Protherově práci vznést, je, že nestojí na vlastním reprezentativním výzkumu náboženských znalostí současných Američanů - při cenách takového výzkumu je to ovšem do značné míry pochopitelné. Autor proto mohl vycházet jen z již existujících šetření, která ukazují centrální problém, rozhodně ale nejsou dostatečná. Přesto stojí za zmínku, že zásadní změna nastala teprve nedávno, v souvislosti se subjektivizací víry ve druhé polovině 20. století, což na katolické straně koincidovalo s aplikací některých rozhodnutí II. Vatikánského koncilu. Podobně nástup biblicky se zaštiťujícího evangelikalismu v protestantských církvích nevedl k hlubším znalostem Písma; „znovuzrození křesťané znají Bibli jen o málo lépe než ostatní", zatímco ještě v šedesátých letech si konzervativní protestanti vedli lépe než liberální protestanti a daleko lépe než katolíci (s. 31; všechny údaje se samozřejmě týkají pouze Spojených států).

Užívaje historická data či indicie, Prothero ukazuje „ráj", tedy situaci, kdy „kolonisté [a jejich potomci] v Bibli pouze nevěřili, nýbrž také věděli, co říká" (s. 59). Náboženské znalosti přitom získávali v rodině i v církvích, podle autora však již tehdy byl stěžejní vliv školy - nebylo-li samo Písmo prvním slabikářem, biblické obrazy, příběhy a podobenství tvořily standardní „podprahovou" součást výuky. Zatímco české děti se učí číst prostřednictvím takových skvostů, jako Ema má mísu a máma maso, New England Primer začínal odkazy „In Adam's Fall we sinned all; Heaven to find, the Bible Mind" atd. Teprve v průběhu 19. století bylo v důsledku denominacionalismu náboženství nahrazováno (obecnější) morálkou, což trvá vpodstatě dodnes - „termín křesťanský znamená [spíše] nesouhlas s potraty a homosexuálními sňatky než víru v inkarnaci a vykoupení" (s. 86).

Osvícenská moralizace víry ovšem není jedinou příčinou náboženské negramotnosti. Další je podle Prothera třeba hledat v mylné interpretaci prvního dodatku k americké ústavě, který současně se zaručením náboženské svobody zakazuje spojitost mezi státem a církví či církvemi. Ve 20. století, především v jeho druhé polovině, totiž došlo k jeho „přehnání" - zatímco byl ze (státních) škol naprosto náležitě vyhnán konfesionalismus, vyhnány byly i jakékoli jiné zmínky o náboženství, nehledě na jeho nesmírný význam v americké historii i současnosti, v literatuře a umění. Vzdělávacích institucí se zmocnil „vzdělanostní režim sekularismu", jak to nazval jiný americký sociolog náboženství J. Casanova, čímž byla likvidována nejdůležitější forma předávání základních náboženských znalostí v moderních společnostech. K tomu od počátku 20. století přispívaly i reformy edukativního procesu, které místo na sumu informací kladly důraz na dovednost vyhledávat je - a v praxi vedly k tomu, že žákům chybí i ty nejzákladnější znalosti, aniž by byli ochotni a schopni někde si je najít. Tímto postojem se Prothero připojil k dlouhé řadě současných kritiků liberálního vzdělávání, začínající u E. D. Hirschovy Kulturní gramotnosti (Boston 1987). 

Takto detekované příčiny moderního „náboženského analfabetismu" nejsou ničím zcela novým, Stephen Prothero však nadto dosti odvážně tvrdí, že dalším viníkem byl sám nový protestantismus 19. století (přesněji od tzv. Druhého velkého probuzení), který posunul důraz „od intelektu na emoce, od doktríny k naracím, od Bible k Ježíši, od teologie k morálce" (s. 105). Tím došlo k prvnímu velkému přerušení „náboženské paměti" (D. Hervieu-Léger), změna náboženského vyučování vedla k proměně religijního prožívání a k dalším, novějším a známějším příčinám současného stavu. Otázkou přitom je, kde hledat „spásu" - tedy jak reparovat současný stav nízkých náboženských znalostí hluboce věřících Američanů, a to nejen o jejich vlastních religijních tradicích? Ačkoli autor nezapomíná na vliv rodiny, církví a médií, i v tomto případě klade hlavní důraz na školský systém. Připomíná, že prvnímu dodatku americké ústavy neodporuje vyučování o náboženství (v plurálu) ve státních školách (zatímco vyučování konkrétního náboženství ano) a provokativně tvrdí, že protiústavní vlastně je nevyučování těchto základů americké kultury a dalších kultur, které omezuje informovanost a rozhodovací schopnosti občanů na poli neobyčejného významu. Jako první krok k nápravě sám přidává poměrně obsáhlý výkladový slovník nejfrekventovanějších náboženských pojmů současnosti včetně příkladů jejich užití v politické či umělecké sféře (s. 150-233).

Přísně vzato, Protherova kniha nepřináší mnoho nového, pouze upozorňuje na nesmírně závažný problém „náboženského analfabetismu" ve světě, který je „stejně silně náboženský, jako byl svět kdykoli dřív, a v některých oblastech ještě daleko víc" (P. L. Berger). I to však stačí. Pro českého čtenáře je nadto třeba připomenout, že i když příčiny americké ignorance vůči náboženským znalostem jsou jen částečně shodné s těmi našimi, jejich důsledky jsou podobné (alespoň v přepočtu per capita). A podobná musí být také náprava - ze školního vyučování bychom měli konečně vytěsnit ideologický sekularismus, který stál na mylných předpokladech úpadku významu religiozity v moderních společnostech, nebo naprosto neadekvátní „moderní" výklady dějin a působení jednotlivých náboženských tradic, včetně výkladů konfesijně podmíněných. Pochopení (nejen historických) religijních součástí naší kultury i ostatních kultur je totiž nezbytným předpokladem plnohodnotného občanství - a to i v zemi, jejíž většina obyvatel se (nepříliš oprávněně) považuje za ateisty.

Vydání: 9, 2007, 2-3