Češka Jakub

Witold Gombrowicz: Kosmospřeložil Erich Sojka, Argo, 2007

Z posledního románu Witolda Gombrowicze zaznívá neutuchající dialog s Formou. V románu Gombrowicz karikuje žánr detektivního příběhu. Co jiného je detektivní příběh než formování bezforemného světa? V takto rozvrženém neautorizovaném světě je jakákoli stopa dána fantazmatem pozorovatele, neboť divák ve snaze najít inscenátora událostí se stává sám inscenátorem a iniciátorem dění. Tento divák (čtenář) vyjevuje tajemství, jehož hloubka je přinejmenším sporná, neboť za nejrůznějšími peripetiemi, událostmi, neční nějaký úmysl. Stopování úmyslu se stává charakterem pohledu, není tedy vlastností nudného, protože nekomponovaného světa.

Podobně jako je hlavní hrdina románu Witold jak objektem, tak i inscenátorem čtení nečitelného, obdobně je tomu s četbou románu, jehož interpretace lze připsat na vrub rozdílných perspektiv, ve kterých se román stává spíše zrcadlem interpretačních přístupů. Nelze v něm tedy hledat nějakou „hloubku", spolehlivý význam, místo, z něhož by bylo možné román vyložit. Nepřítomností „hloubky" však nemíním nějaký nedostatek románu, ale hodlám ji vykázat jako jeho charakteristický rys.  Kosmos je tedy vystavěn na dvojznačnosti povrchu a hloubky, bezvýznamných věcí a věcí, kterým hlavní hrdina sugeruje smysl (domestikuje je). Obdobně je tomu s interpretací románu, která je na jedné straně vyznačena recitací románu, na straně druhé popisem formálních prostředků, ve kterých se zrcadlí prázdná, a přesto (či právě proto) sugestivní forma, která s sebou přináší iluzi smyslu.

Hlavní hrdina Witold se vydá do Zakopaného, aby si odpočinul od rodičů. Cestou potká svého známého Fukse. V úvodu románu jsou obě postavy vyznačeny odvratem, Witold od tísnivého prostředí rodiny, Fuks hodlá setřást dohled tváře svého nadřízeného Drozdowského.

Cestou k penziónu najde Fuks v křoví oběšeného vrabce: detektivní vyšetřování naruby má odpovědět na otázku, kdo pověsil vrabce. Witold (ústřední vypravěč románu) vidí v pověšení vrabce netaktnost, porušení proporcí. Zde lze vidět zárodek dynamiky událostí, neboť tato urážlivost, netaktnost pověšeného vrabce, ponouká Witolda ke komponování.  Witold bude vyznačen komponováním urážlivé skutečnosti, která má tendenci bobtnat, což znamená, že se vzpouzí jakémukoli řádu. Aby bylo možné zachovat pokračování, ať již příběhu nebo detektivního vyšetřování naruby, je třeba neustále hledat souvislost prvků nesouvislé skutečnosti.

Pro formování, komponování skutečnosti zvolil Gombrowicz (jak již bylo výše zmíněno) formu detektivního vyšetřování, snad proto, že v detektivním vyšetřování detektiv za nahodilými okolnostmi smrti rozpoznává souvislosti svědčící o úmyslu. Stanou-li se objekty indiciemi v policejním vyšetřování, oživnou: mizí jejich lhostejnost, nedostupnost, urážlivost, neboť začínají poukazovat k události zločinu, takto i k úmyslu zločince (k onomu „zeza"). Detektivka je v tomto ohledu antropomorfní žánr, která performuje (vytváří) lidský úmysl tam, kde pro něj není místo. V obdobném ohledu se Witold stává detektivem nesouvislého světa, kterému se snaží vnutit jistý řád.

Obdobného postupu (žánru detektivky naruby) použil Gombrowicz už v rané povídce Úkladný zločin - vyšetřující soudce přijede na venkovskou usedlost za svým známým kvůli úřednímu jednání, avšak nalezne jej mrtvého. Nepochybné je, že zemřel přirozenou smrtí, což je však pro vyšetřujícího soudce z titulu jeho funkce urážlivé (vzhledem k jeho formě). Proto se vydá po smyšlených stopách zločinu, donutí syna zemřelého k „vraždě" mrtvého otce, jako i k úplnému doznání z vraždy. Vražda jakožto domestikovaná smrt ukazuje smrt jako něco, co patří k životu, jako něco lidského, neboť není dána nahodilými okolnostmi života, ale lidským úmyslem.

Obdobný postup nalezneme také v tomto románu, avšak žánr je karikován (či ohledáván) z jiného úhlu. Nyní již nepůjde o vraždu mrtvého, ale o nepatřičnost oběšeného vrabce. Pověšený vrabec je přízračnější než mrtvola, neboť není spojen s žádnou z postav, nepatří do lidského světa (oproti domácí zvířeně), ční jako absurdní záhada domestikovaného vrabce. Za další znak karikování detektivky lze vzít asymetrii mezi počáteční vášní ve vyšetřování smrti vrabce a závěrečnou lhostejností vůči původci smrti oběšeného Ludvíka. Tehdy je Witold nutkavě přitahován temnou jámou viselcových úst, do nichž nakonec  strčí prst a otře si jej kapesníkem.

Na začátku „vyšetřování" vyloučí Witold s Fuksem z okruhu podezřelých děti (jako nezralou racionalitu). Úvodní otázka zní: kdo pověsil vrabce, jak se má pověšený vrabec k lidskému řádu, v jakém kosmu figuruje, do jaké souvislosti smyslu je vetkán? Od této záhady vede cesta k „vyslýchání" nejen abnormalit, ale také k hledání dalších souvislostí mezi na první pohled nesouvislými předměty, výjevy (pověšený vrabec, pověšený klacík, povychlípený horní ret, pokoj jako jáma úst, temná jáma příběhu, viselcova ústa, ústa k ústkům...). Na rubu výslechu nesouvislých prvků skutečnosti dříme nuda, nedokonavá permutace možností, nečinnost, události bez smyslu, okolí bez nápovědy. Neproblematická lineární osnova příběhu je tedy pouze rámcem ohledávání vztahů prvků skutečnosti, samo hledání souvislosti se stává tématem románu. Těžiště románu neleží tedy v trajektorii pohybu hlavní postavy, ale ve výslechu nesouvislých prvků skutečnosti, který vede k jejich komponování.

Fuks se s Witoldem ubytuje v penzionu u Wojtysů (v blízkosti vrabce, třebaže měl Fuks zamluvené místo v jiném penzionu). Witolda zaujmou ústa služebné Kataši, povychlípený ret, „něčím to připomínalo plaza, a ta dobrovolná jako uhýbavá oslizlost odpuzovala plazím, žabím chladem, a přesto mě v tu ránu rozehřála, neboť byla tmavým průchodem ke smyslnému hříchu s ní, k hříchu slizkému a hlenovitému." (s.8) Tato ústa nahlíží ve vztahu k Leniným ústkům (dcera majitelky penzionu, mladá manželka Ludvíka) kontrastem obscenity a cudnosti. Bylo by možné rekapitulovat scelování a komponování Witoldova světa na základě indicií: pukliny na stropě jídelny - hrábě, nebo šipka? Mířila šipka na stropě pokoje, kterou je třeba prodloužit až do zahrady, k pověšenému klacíku? Rýmuje se pověšený klacík s pověšeným vrabcem (čtením těchto indicií se Witolda zmocňuje nutkavý dojem inscenátora, někoho na druhé straně, neviditelného diváka)? Dále Witold čte, a to na základě kontrastu, vztah Katašiných úst k Leniným ústkům... Avšak výčet dvojznačných předmětů (znaků), by byl jednak notně zdlouhavý, jednak bychom jím pouze dokládaly charakter Witoldova čtení.  

Nemám také v úmyslu číst tento román jako román o promeškané lásce Witolda a Leny (Lakis Proguidis v Gombrowiczovské monografii), neboť tím by byla setřena ona hutnost racionálního formování Witoldova fantaskního světa, tedy forma, která teprve zakládá dynamiku událostí a ukazuje ji jako přirozenou, a proto nutnou, ačkoli je hlavním hrdinou smyšlená a volně asociovaná.

Omezil bych se na několik málo způsobů čtení: ironizace symptomatického čtení, dvojznačnost znaku přirozeného/umělého, navzdory tomu však sugestivního, obsese předmětů - zejména obsese úst, temné jámy, cesta k jejich tajemství, která je cestou příběhu.

Witold jako interpret nesourodého světa do něj symptomatickým čtením vepisuje řád: povychlípený Katašin ret je pro něj příznak smyslnosti, čuňačinek, a to navzdory tomu, že jde pouze o „technickou" vadu, neboť znetvořený ret má svůj původ v havárii omnibusu a v následné operaci. Není tedy ničím přirozeným, je dán pouze nahodilou shodou okolností, havárií, nikdo jej neinscenoval. Přestože tyto okolnosti Witold zná, asociuje s tímto znakem smyslnost. Ve chvíli, kdy při šmírování a stopování objeví s Fuksem fotografii Kataši před havárií, Katašinu tvář s neporušenými ústy, kouzlo na chvilku mizí, přesto však tento vizuální doklad Witoldovi nezabrání, aby nadále kontrastně asocioval Katašina ústa s Leninými ústky.

Obdobně jako má deformovaný Katašin ret prosté vysvětlení, má prosté vysvětlení i pověšení kocoura Leny. Witold při šmírování Leny není schopen zakomponovat do řádu skutečnosti čajovou konvici, je uražen, zaskočen bobtnáním skutečnosti. Chvíli potom uškrtí Lenina kocoura Davídka a oběsí jej, jako byl pověšený vrabec, klacík v zahradě, teprve tak patří pověšený kocour do počtu. Uškrcení kocoura je sice Witoldovým vyznáním lásky (tímto činem se stává citelnou součástí Lenina světa, jde o způsob, jak se dostat Leně na kobylku, náhle mají společného kocoura),  zde je však podstatné to, že se stává vyšetřovatelem „vraždy" kocoura. Třebaže jej sám zabil, nic mu nebrání v tom, aby se vydal spolu s ostatními po stopách pachatele. Užívá si toho, že je na druhé straně, uvnitř událostí, jejich subjektem nikoli objektem, přesto i vlastní čin čte jako symptom v řadě nesourodých událostí (pověšení kocoura je však něco jiného než pověšení vrabce, neboť kocour je spojen s Lenou, Lena je důvodem smrti kocoura). Witold škrtící kocoura není ve Witoldově čtení nakonec pachatelem, neboť on je pouze vykonavatel fantómu věšení. Zde tedy můžeme vidět, nakolik se význam jednotlivých znaků láme do dvou řad, na jedné straně mají prostý původ, vysvětlení (havárie omnibusu, Witold šrktí kočku), na straně druhé mají význam nejasný, fantomatický, přízračný (čuňačinky, smyslnost; věšení), a právě tento temný význam přitahuje Witoldovu pozornost a přivádí jej k dalšímu komponování.  Zároveň je patrné, že v případě Witoldova uškrcení kocoura a jeho následného věšení se již ocitáme ve Witoldově přízračném světě, který je nemyslitelný bez jeho vlastního idiolektu, zatímco Katašin ret před nehodou není ještě poznamenán Witoldovým pohledem, snad také proto se nestane součástí Witoldova světa.

Obsese předmětů, záhadnost úst, vztah pověšeného vrabce k ústům, vzdálenost, cizí místo umocňuje fantomatičnost událostí, zvracející ústa, prst ve viselcových ústech otřený kapesníkem, později prst ve farářových ústech, takto bychom mohli pokračovat ve výčtu mezí Witoldova světa. Takové výjevy opakovaně přitahují Witoldovu obsedantní pozornost,  jsou temné, neprostupné, záhadné, pomrkávají souvislostmi, ale nikdy není zřejmé, co znamenají tato temná centra jakožto meze Witoldova světa.

Bylo by sice možné uchýlit se k symptomatickému čtení Gombrowiczova světa,  avšak takové čtení by se podobalo Witoldově posedlosti, temné vášni, rozechvělosti, se kterou strká prst do úst pověšeného Ludvíka. 

V poznámkách by bylo možné pokračovat, dílo Witolda Gombrowicze je napínáno do nejrůznějších kontextů (filosofie, existencialismus, sémiotika...), sám autor poměrně hojně komentuje svá díla (DeníkyTestament).  Abych zachoval Witolodovu asociativnost, tímto obdařil neforemný svět románu nějakým smyslem (nejde tedy o nic jiného než o replikaci Witoldova gesta scelování), připomenul bych pasáž z Deníku a to z titulu časové koincidence (záznam pochází z roku 1962, z doby, kdy Gombrowicz pracoval na románu Kosmos). Gombrowicz popisuje paranoiu služebné: svět je dán úmyslem „zeza", forma se osamostatňuje, vyprazdňuje, a proto pořádá, formuje  „něco jiného" a „cokoli".  Není nakonec takto komponován Witoldův svět?

Vydání: 9, 2007, 2-3